MELANCHOLICKÁ JISTOTA

Richarda Ermla mohou čtenáři znát především jako zakladatele a dlouholetého přispěvatele Divadelních novin. Většina jeho textů pracuje s autobiografickými prvky — odehrávají se na autorovi známých místech, ať už jde o postupně mizející Libeň, či stále uzavřenější Tibet… Ve své poslední knize Ztracenci a nalezenci se vrací právě do této pražské čtvrti a jejího okolí. Kniha se skládá ze dvou kratších novel, které kromě stylu a prostoru spojuje především téma hledání blízkého člověka, někoho, koho bychom měli důvěrně znát, avšak víme o něm žalostně málo, zmizel a zůstává po něm jen několik nezřetelných stop. A takového člověka je třeba nejen naleznout, ale znovu vybudovat. První novela, Šestiprsťák, se odehrává v lehce dystopické blízké budoucnosti, jejíž rysy už autor nastínil ve své předchozí próze, Libeňském románu. Jde o rozpadající se společnost s velkými sociálními rozdíly. Privilegovaná vrstva obývá bezpečné čtvrti, zbytek obyvatel živoří v jakýchsi slumech ve vnitřních periferiích města. Zásadní roli zde hraje bezpečnostní aparát. Kromě pronásledování lidí bez domova policie bedlivě hlídá kohokoli podezřelého. A podezření může vzbuzovat i sezení na zahrádce vinárny. Jde o svět, v němž například „doba, kdy bylo lidem jedno, jestli kluk vypadá jako holka, už je dávno pryč“. A právě taková je jedna z hlavních postav. Pro poslední Ermlovy prózy je typická polyfonie a rovněž ve Ztracencích a nalezencích se pravidelně střídají vypravěčské hlasy. Základní zápletkou Šestiprsťáka je hledání. Jonáš či spíše Jonáška — tak alespoň vnímá tato postava svou identitu —, opouští matčin byt, aby nalezl/a svého skutečného otce, matka se pak vydává hledat ztraceného potomka. Jonáš/Jonáška potkává na své cestě chlapce z bezdomovecké party Lojzu. Tento libeňský „Huckelberry Finn“ se stává průvodcem po nebezpečném světě narkomanů a bezdomovců, obývajících údolí Rokytky. Celý příběh je stylizován trochu jako barvotisk. Základní fabule obsahuje dějové zvraty, ale vnitřně zůstává nekomplikovaná. Postavy, které se mají potkat, se potkávají a navzdory tomu, že se pohybujeme po milionové metropoli, objevují se vždy právě tam, kde je třeba. Postava Jonáše/Jonášky plní částečně roli anděla. Je čistá, milující a ochraňující. V temném světě novely tvoří světlý bod a přináší naději. Próza působí místy nedotaženě. Jako by její svět potřebovat větší prostor, aby opravdu ožil a nabyl uvěřitelné obrysy. Platí to nejen pro zápletku v opuštěné hvězdárně, dočasném útočišti ústřední dvojice, ale především pro nepříliš věrohodný příběh matky a vinárníka Aleše. Co činí text hodným pozoru je právě Jonáš/Jonáška. Postava s nevyjasněnou pohlavní identitou, která by se mohla zdát úlitbou trendům, působí v textu naprosto přirozeně. A onen vědomě sentimentální vztah s chlapcem Lojzíkem nakonec přináší čtenářský prožitek. Snad je v tom trochu přecitlivělého dojetí, jako když se na oněch barvotiscích drží děti, stojící na okraji propasti, za ruce… Název druhé novely, Než se vrátí ztracený syn, předjímá její téma. Na půdorysu střídajících se monologů otce, dcery a matky a synových dopisů postupně skládáme dohromady příběh „marnotratného syna“, který se chystá na návrat ze Spojených států amerických do rodné Libně. Vše od začátku působí podezřele. Proč se chce vrátit právě teď? Před čím utíká? Namísto toužebného očekávání přicházejí obavy. Zatímco potenciál vypravěčského mnohohlasu zůstal u první novely spíše nevyužitý, v případě druhého textu funguje znamenitě. Každá z postav totiž na situaci nahlíží z jiné perspektivy a svým způsobem nepřesně. Každý si pamatuje jiné události, či jim dává jinou váhu, každý je interpretuje po svém. Každý má jiná očekávání, ale i jiné plány. Zajímavé kupříkladu je, jak syn vidí svého otce a jak jej naopak vidí jeho vlastní žena a jak se otec vidí sám. A právě sériemi drobných nepochopení či různých úhlů pohledu jsou modelovány vztahy všech postav. Určitá nejistota, jež prostupuje celým textem, je umocněna zajímavým vypravěčským trikem. Zatímco monology otce, dcery a matky dávají nahlédnout do jejich vědomí — postavy samy tedy nemají kontrolu nad tím, co čtenáři sdělují —, syn se vyjadřuje výhradně dopisy. Je na něm, co o sobě dá ostatním vědět a co nikoli. Má zkrátka prostor pro sebestylizaci a vrchovatě jej využívá. Jeho texty otce provokují, snaží se jej šokovat a vyvést z míry, maskují se cynismem. V některých okamžicích však maska nesedí rovně a jako bychom za ní zahlédli kus opravdové tváře. Právě odtud pramení napětí novely a především díky tomu se také vztahy mezi postavami vyvíjejí. Obě novely Richarda Ermla jsou prosty jazykové ekvilibristiky, jsou zvláštním způsobem neambiciózní a snad právě to z nich dělá texty, kterými má smysl se zabývat. V kontextu autorovy tvorby nejsou vysloveně nové, spíše rozvíjejí, co Erml psal v předchozích prózách. Což ovšem nevadí. Jde o texty přinášející jistotu posmutnělosti, křehkosti a trošky naděje.