Nechvalně proslulá plísňovina
Co to vlastně ta normalizace byla, o tom se vede spor, který nebude mít jen tak konce. Své k tomu mají říci obzvláště ti, kteří byli u toho, pokud a dokud si však něco pamatují. V zemi se pilo sice vždy, ale v těch letech k tomu měl člověk extra důvod.
Kniha novinářky Jany Soukupové Štatl za Husáka s podtitulem Brno v normalizační kocovině (1970–1989) se snaží přiblížit onu dobu prostřednictvím jevů, které byly sice primárně spojeny s Brnem, ale vlastně byly obecné. Zpustlost, šedivost a oprýskanost, která sice z tohoto prostoru nikdy nezmizela, ba zdá se, že k ní stále nějak inklinuje, byla sice všeobecná, ale jistý brněnský odstín existoval: beletristicky byl zachycen v románech Jiřího Kratochvila či ve vzpomínkových knihách Pavla Řezníčka.
Brno bylo a je druhou metropolí země (Bratislavu ponechme stranou), ale ve srovnání s Prahou bylo přece jen městem provinčním, jeho duch byl více venkovský (z venkova přišla po válce většina obyvatelstva), více se tam dařilo svérázu a jisté ledabylosti, která mohla být i příjemná. Zvláštnímpříkladem brněnské „svobody“ byla jeho kulturní scéna, především pak divadelní, kterou Soukupová považuje ze „zázrak svého druhu“. Jmenuje Divadlo na provázku, pro spravedlnost byl mělo být uvedeno i to druhé, o nic méně důležité, tedy Hanácké divadlo (HaDivadlo).
Kniha je sestavena z textů, které Soukupová psala před dvěma lety pro regionální přílohu MF DNES. Primárně jde tedy o novinové texty, které neoslní formou (stále někdo něco „tvrdí“, „přemýšlí“, „doplňuje“, „usmívá se“ či „kroutí hlavou“…), ale mají hodnotu vzpomínkovou. Soukupová navazuje knihou na svůj podobně sestavený titul Nepoddajní (2011), v němž portrétovala třicet brněnských disidentů či opozičníků – o moc víc jich v Brně nebylo…
Nyní se zaměřuje na projevy obyčejného, dalo by se říct občanského života. Portrétuje osobité zjevy především ze společenského okraje, vzpomíná na „fenomény“, jako je móda, jejíž zvláštností bylo, že nebyla módní („nechvalně proslulá plísňovina“), rocková hudba, občanské průkazy, emigrace, sebepoškozování, běžná i specifická represe a šikana, předlistopadová drogová scéna – zajímavý postřeh: obecně se tehdy za drogy neplatilo, drogy se sdílely.
Výroční hody Píše o příšerném brněnském autobusovém nádraží Zvonařka, o hotelu International, o Zelňáku, Svoboďáku i Prýglu čili Brněnské přehradě. Důležité kapitoly jsou věnovány oblíbeným či přímo „kultovním“ knajpám a jejich štamgastům, kuriózním postavám a figurkám. Zjevy, které televizně zpopularizoval Miroslav Donutil, tedy „silákem“ Frantou Kocourkem a „zpěvákem“ Rudim Kovandou příliš času neztrácí, zato si záslužně všímá bytostí sice trochu méně pitoreskních, ale ve svých projevech brutálnějších. Píše o „na hony páchnoucím“ doktoru Špínovi, který chodil po bufetech s konvemi, do nichž sléval zbytky, a když je naplnil po okraj, „vlil do nich hrnek vody, vše rukou zamíchal a pořádal výroční hody“.
Pěkná portrétní skica je věnována postavě přezdívané Markýz, jehož vrcholným číslem bylo, že si uměl v pravou chvíli vrazit lžičku do nosní přepážky. Kapitola je věnována básníkovi, alkoholikovi a exhibicionistovi Pavlu Ambrožovi řečenému Homér, byť snad jeho jistá proslulost je spojena až s lety devadesátými – zemřel v roce 2011.
Některé kapitoly by bylo možné zařadit do kategorie městských legend. Například událost z února 1976, kdy na Pekařské vykotlané podzemí pohltilo Marii Bartošovou, jejíž tělesné zbytky se nalezly až o šestnáct let později v úplně jiných části města. Nebo sebevražda mladého básníka Libora Filípka Kadelace, který v noci 29. května 1982 položil u brněnského výstaviště svou, jak píše Soukupová, „krásnou hlavu prokletého básníka“ na koleje noční tramvaje.
Je to pestré leporelo, které se snaží podat ošklivou dobu v realistických barvách. Samozřejmě že paradoxem takových vzpomínkových exkurzů je, že vyvolávají v pamětnících pocity jisté nostalgie. Byla to doba hnusná, ale jiné mládí člověk holt nemá. To je ale normální paradox, nejen normalizační.