Irena Dousková je stále trochu vnímána jako autorka Hrdého Budžese. Přitom jde o spisovatelku se širokým rozpětím, jak potvrzuje i její nová próza. Autostop byl

Autostop byl kdysi rozšířený způsob - dnes bychom řekli sdílené - dopravy, který ale z českých silnic v jednadvacátém století úplně vymizel. Irena Dousková na něj teď vzpomíná v nenápadné, ale podařené próze Rakvičky.

Třiapadesátiletá autorka se vrací do poloviny osmdesátých let, kdy se stopovalo běžně, byť to mělo nádech jistého nebezpečí, zvláště pro dvě dívky. Douskové dvojice je poněkud nesourodá: dvacetiletou Rózu cestou z Prahy do Ostravy - přes východní Čechy a Slezsko - provází o deset let mladší nevlastní sestra Petra, která má navíc příušnice a občas horečku.

Róza je krasavice, jež zrovna řeší vztahové peripetie, a právě cesta do Ostravy je má konečně rozlousknout, proto se na ni vydává s živým břemenem. Další břemeno představuje neujasněná rodinná historie, kterou nedávno nakousla babička, byť klíčové podrobnosti nedopověděla. Róza si je ujasní až v závěru knihy.

Nevlastní sestry společně absolvují cestu, která trvá dost dlouho také nyní - tehdejší stopařky se musely připravit i na dvoudenní putování. Róza využívá ženských předností, aby přilákala řidiče, zároveň má ale jasno v tom, že víc než okukovat se nenechá.

Dousková občas naznačuje, že by to postavě Rózy nemuselo pokaždé hladce projít, nakonec ale žádnou tragédii nedopustí a spíše odkrývá menší i větší životní frustrace těch, kteří dvojici zastavili.

Většina řidičů má svůj příběh a dvojice stopařek si jej vyslechne, v některých případech přímo zakusí jeho pokračování. Místo románu tak čteme spíše novelu proloženou dílčími epizodami, které by někdy vydaly na samostatnou povídku - ale většinou spíše ne.

Plynulý děj ještě autorka rozbíjí dopisy Rózina platonického milence, který k osobním vzkazům přidává pokus o vlastní literární psaní, alegorii s biblickým Jonášem v hlavní roli. Čtenář nad těmito vloženými zápisky marně pátrá, nakolik mají být "umělečtějším" protikladem sympaticky věcně a přímočaře vyprávěného ústředního příběhu, a nakolik naopak představují ironickou napodobeninou ambiciózní literární amatérštiny.

Oproti svým předchozím knihám z doby reálného socialismu je Irena Dousková tentokrát spíše strohá a trochu zaťatá, schází onen bezprostřední humor známý zejména z její nejslavnější knihy Hrdý Budžes.

Drobné ústrky a naschvály, které si sestry během cesty provádějí, svou zatvrzelostí, nevstřícností a sebelítostí dokonce občas připomínají tvrdé sourozenecké boje, jaké ve svých prózách popisuje o dvě generace mladší Petra Soukupová. Ale Dousková konflikty rozehraje jen jemně a rychle vše vyřeší, k vyhrocenému střetu mezi sestrami nikdy nedojde.

Irena Dousková je stále trochu vnímána jako autorka jedné knihy, zvlášť když osudy hlavní hrdinky Hrdého Budžese rozvinula v dalších románech Oněgin byl Rusák a Darda. Přitom jde o spisovatelku se širokým rozpětím: věnuje se poezii, povídkám, dramatizacím i rozsáhlejším prózám a na svých webových stránkách se prezentuje jako autorka na volné noze, čímž se v českém prostředí uživí málokdo.

Před čtyřmi lety se Dousková pokusila odpoutat od postavy Helenky Součkové z Hrdého Budžese volně biografickou knihou o Jaroslavu Haškovi nazvanou Medvědí tanec. Letošní pokus má možná větší šanci uspět: závěrečná etapa reálného socialismu v osmdesátých letech je pro Douskovou osobně klíčové období, zjevně si na ně dobře pamatuje. Umí jej popsat sugestivně a věrohodně, bez sentimentu i bez zášti.

V Rakvičkách možná ještě nenašla dostatečně silný a rozvětvený příběh, takže si musela pomoci několika vloženými. I tak jde ale o podařenou práci, která možná autorku odrazí k ještě lepším.