Hospodářské noviny
Autor / Aleš Palán Datum / 17.8.2016
Wernisch fouká básníku Vrchlickému do cigára
Možná je to skutečně jediný klíč, jak k básnickému monumentu jménem Jaroslav Vrchlický více než století po jeho smrti přistoupit. Ukázat velikána jako „obzvláštníka“, zachovat si odstup, ze kterého je ta literární hora alespoň k nějakému přehlédnutí. Ivan Wernisch nazval svůj básnický výbor příznačně Kabinet mistra Vrchlického.
Množství Vrchlického práce je dodnes udivující. Jak mohl jeden autor za devětapadesátiletý život vyprodukovat 80 básnických sbírek, 50 divadelních her a další desítky knih překladů? Je to vůbec v tvůrčích silách? Z této fascinující nadprodukce se přitom v současném čtenářském povědomí zachovalo jen pár střípků. „Za trochu lásky šel bych světa kraj…“
Těmto hitům se však editor svazku pečlivě vyhýbá. Ukazuje dávného básníka nově. Ne jako epochální zjev české slovesnosti, ne jako nudnou maturitní otázku. Wernisch nekomentuje, jen vybírá – a přitom tím výběrem určitý komentář přináší. „Ó duše, duše, co tu chceš? / Zde zmar a stín – ó, zpátky spěš!“ Jinde stačí sám název básně: Píseň Valkýr na bojiště ujíždějících.
Od Vrchlického dob se poezie změnila, i čtenář je jiný. Koho by dnes napadlo číst (a psát) epickou báseň o tak praktických záležitostech, jako bylo bourání starobylé svatováclavské věznice? Něco takového bychom přenechali investigativní žurnalistice. Není to ale škoda? napadá čtenáře při procházce Kabinetem.
Vrchlický čtenáři nejednou uniká v archaické slovní zásobě či v odkazech na vypjaté antické báje, a přesto aspoň místy dosahuje k dnešku: „Ne, Bože, více štěstí! / Jen klid, jen klid, jen klid! / Železnou rozbils pěstí, / co mohlo plát a kvésti, / mou myšlénku i cit. / Já více nechci štěstí, / jen klid, jen klid, jen klid!“
Jinde potkáváme už zcela civilní pocity, ze skořápky Vrchlického se klube Emil Frída, jak se básník skutečně jmenoval, který odhazuje právě prožitý den coby dokouřenou cigaretu, přičemž „obé stejnou cenu má“. Nebo báseň o milovaném psu, tichém půvabu rána, o bohu a ovšem – o zapomnění: „Nebude již bouře, / jen spousta mlh a pruh šedého kouře.“ Co zůstane po nás za sto let? Pravděpodobně ani ten dým.
Množství Vrchlického práce je dodnes udivující. Jak mohl jeden autor za devětapadesátiletý život vyprodukovat 80 básnických sbírek, 50 divadelních her a další desítky knih překladů? Je to vůbec v tvůrčích silách? Z této fascinující nadprodukce se přitom v současném čtenářském povědomí zachovalo jen pár střípků. „Za trochu lásky šel bych světa kraj…“
Těmto hitům se však editor svazku pečlivě vyhýbá. Ukazuje dávného básníka nově. Ne jako epochální zjev české slovesnosti, ne jako nudnou maturitní otázku. Wernisch nekomentuje, jen vybírá – a přitom tím výběrem určitý komentář přináší. „Ó duše, duše, co tu chceš? / Zde zmar a stín – ó, zpátky spěš!“ Jinde stačí sám název básně: Píseň Valkýr na bojiště ujíždějících.
Od Vrchlického dob se poezie změnila, i čtenář je jiný. Koho by dnes napadlo číst (a psát) epickou báseň o tak praktických záležitostech, jako bylo bourání starobylé svatováclavské věznice? Něco takového bychom přenechali investigativní žurnalistice. Není to ale škoda? napadá čtenáře při procházce Kabinetem.
Vrchlický čtenáři nejednou uniká v archaické slovní zásobě či v odkazech na vypjaté antické báje, a přesto aspoň místy dosahuje k dnešku: „Ne, Bože, více štěstí! / Jen klid, jen klid, jen klid! / Železnou rozbils pěstí, / co mohlo plát a kvésti, / mou myšlénku i cit. / Já více nechci štěstí, / jen klid, jen klid, jen klid!“
Jinde potkáváme už zcela civilní pocity, ze skořápky Vrchlického se klube Emil Frída, jak se básník skutečně jmenoval, který odhazuje právě prožitý den coby dokouřenou cigaretu, přičemž „obé stejnou cenu má“. Nebo báseň o milovaném psu, tichém půvabu rána, o bohu a ovšem – o zapomnění: „Nebude již bouře, / jen spousta mlh a pruh šedého kouře.“ Co zůstane po nás za sto let? Pravděpodobně ani ten dým.
