První, co každé ráno po probuzení spatřím a co mě vítá do nového dne, je velryba. Je namalovaná na obraze. Pod jejím břichem je velkými tiskacími písmeny vetknuto PINK. Obraz je růžový. Měří 150 × 100 cm, což je 15 000 centimetrů čtverečních růžového akrylu napatlaného na sololitové desce. A potom je tam ještě napsáno EAT FISH OR DIE a pod tím je cosi jako nedomalovaný obdélník. Obraz jsem koupil od Tomáše Přidala na jeho pražské vernisáži. Moje nejlepší investice v životě. Když jsem si ho vezl domů, v noční tramvaji k němu poklekl zčazený odredovanec a civěl do nedomalovaného obdélníku, jako by to byla klíčová dírka kdoví kam, do kdoví jakých neznámých světů. Možná ano. Co já vím?
Kromě toho, že Tomáš Přidal maluje obrazy, píše. Já taky píšu.
Před třinácti lety jsem napsal knihu Kecanice a Tomáš ji doprovodil skvostnými ilustracemi. Na Facebooku mám mezi přáteli osobu Warren S. Milk. On a jeho Bubu BubleGum si na Zuckerbergově písečku hrají s bábovkami úplně jinak než ostatní. Neubráním se a pokaždé se rozchechtám :-))) a chtě nechtě jim musím dát lajk.
To všechno píšu proto, aby bylo jasno, že Tomáš Přidal je kamarád, a tudíž na jeho novou sbírku Čalouník nemůžu napsat objektivní recenzi, jak by se patřilo. Ne že bych objektivity nebyl schopen. Díla kamarádů strhávám s perverzní radostí. Problém tkví v tom, že Přidal je naladěný na podobnou notu jako já, a co dělá, se mi líbí. Třeba „Sushi hotel“:

Otevři dveře / vpusť liščí límec / na sushi prší / pozvi je taky // Otevři dveře / postav na čaj / liščí límec / se chce ohřát // Otevři dveře / je tam liščí límec / trochu se usuší / hned půjde // Otevři dveře / tohle je sushi hotel / zahřej ryby / dej jim sbohem.
Tento hotel je ze sbírky Pikantní poldové (2011). Lajk. Stejně tak sbírkám Škytavka z hlediska literární teorie, Člověk v mé vaně, Úschovna rozhovorů, Hlasy v sušence. Všechno lajky „barvy mýdla“.
Následující báseň je už z Čalouníka: „Oslava rozmetána / na kusy // Hlava na schodech / pozoruje okolí / zbytky čokoládového / dalekohledu // Ještě že mi to / neutrhlo ruce / říká si.“
V minulosti byla pro Tomášovy texty charakteristická zběsilost.
Sršení imaginace. Podobně dryáčnických textů je ale v Čalouníkovi poskrovnu. Přiznám se, že spoustě z nich nerozumím, obzvláště těm, které se snaží o jakési poselství.
Mohl bych napsat, že básník Tomáš Přidal s přehoupnuvší se padesátkou vstoupil do středních let a autorsky vyzrál, zvážněl, ba dokonce zmoudřel. Jenomže já mám radši toho starého srandáře. Čímž ovšem neříkám, že to stojí za starou belu, to vůbec ne. Ku čtení se Čalouník důrazně doporučuje!
Na básnickou sbírku je nebývale obsáhlý, sto čtyřicet čtyři stran je ovšem nutné vydělit dvěma, protože k básním jsou na protilehlé stránce ilustrace. Ty dryáčnickou divokost neztratily. Pěkně se povedly obzvláště muchomůrky tygrované. Amen.