ŠKOLA POVÍDEK NA POSTMODERNÍCH PLOŠINÁCH

Na počátku budiž nejenom slova, ale rovnou „naše dvě otázky“, byť úplně jiné, než jak vyznívají
staroklasické schauerovské. Nejprve se ptejme, zda má skutečně smysl urputně až úzkostlivě či přímo zatvrzele spojovat novou povídkovou knížku Sylvy Fischerové s téměř stejnojmennou teoretickou publikací Gillese Deleuze a Félixe Guattariho s názvem Tisíc plošin. Je-li totiž osou jejich „převratného“ díla – velice zjednodušeně řečeno – dobově brizantní polemika se „západním způsobem myšlení“ (co si potom máme počít s historicky specifickým středoevropským myšlením?),
u české literátky bychom podobně přímočará protizápadní stanoviska hledali vskutku jen stěží. Koneckonců v titulku zvolené „tisíce“ jsou mnohem víc než pouhý „tisíc“ z opusu ctihodných teoretiků, a nabízejí tudíž nesrovnatelně pestřejší a tvárnější množinu vypravěčských postupů a přístupů. Právě tak je možné účinně pochybovat, že by se pisatelčiny texty poddajně opíraly o pojmosloví
tisíciplošinářů jako namátkou „stávání se“ nebo „tělo bez orgánů“: zdá se, že je tomu právě naopak.
Druhá otázka je možná ještě ošemetnější, poněvadž vyvěrá z pochopitelného, leč i problematického literárněkritického hodnocení: totiž z nedávného tvrzení recenzenta Lidových novin – nikoli Ondřeje Horáka, nýbrž Radima Kopáče. Nejde o jeho milostivý verdikt, že prozaický cyklus Tisíce plošin je „výhra“, nýbrž o soud vyřčený jakoby mimochodem, podle nějž povídkový um Sylvy Fischerové je „daleko výraznější a původnější než um básnický i novelistický“. To je svého druhu peprné slovo do pranice; dalo by se obsáhle meditovat, zda to tak je, či naprosto není – a uvažovat o tom, v čem všem spočívá nezpochybnitelná původnost prozaického sdělení a v čem naopak poetického poselství a poznání. A to zvláště v nynějších dobíhajících dobách a časech postmoderních, v nichž už přespříliš neplatí, pohříchu ani v našich končinách, klasikovo značně ironické rčení, že není nad původnost, neb každý po ní touží. Údajně.
Proto se podívejme na novou prozaickou knížku básnířky a povídkářky Fischerové raději ze žádoucího literárněhistorického, a především poetiku zkoumajícího odstupu, jakož i z nezbytného genologického nadhledu. Všech čtrnáctero zařazených povídek, respektive krátkých nebo kratších próz, z nichž některé již byly v minulých letech uveřejněny i časopisecky (což je u povídkových textů naprosto přirozené), ve svém prvopočátečním podloží nabízejí především rozmanitou či roztodivnou škálu nejrůznějších narativních variant, rozvíjených s přihlédnutím k možnostem zvoleného žánru. Opravdu je ale trestuhodně zbytečné, ne-li nesmyslné sterilně v knižní anotaci vypočítávat zdánlivě určující tematické a motivické středobody jednotlivých vyprávění. Ani starou, ani mladou belu valně nezáleží na tom, zda se autorka rozepisuje (navíc se nikterak nerozepisuje!) namátkou o stanové louce v Černošicích, o tzv. komrohlících, o klučičích záchodech, nebo o hanáckých dožínkách. Směrodatné není to, o čem píše, nýbrž pokaždé,
jak o tom spíše, který způsob vehementní tvůrčí reflexe pro ten či onen moment nebo situaci od počátku zvolí. Zjevně i s nepomyslnou pomocí titulních tisíců literárních plošin, které tuto vypravěčskou hojnost prozaičce přeštědře umožňují.
Zmíněné čtrnáctero různotvarých líčení, zpravidla se odehrávajících v téměř nesrovnatelné nebo nesouměřitelné stylové rovině a poloze, zároveň můžeme z čtenářského hlediska interpretovat i jako výtvory neimaginárních, příslovečných čtrnácti pomocníků, kteří za autorčina přispění nejen demonstrují, ale někdy přímo spektakulárně napovídají, jak se dá napsat povídka na téměř bezpočet (zde: čtrnáct) rozličných způsobů. S vědomím, že u Fischerové ponejvíce převažuje vervní, až hypnotizující zaměření na expresivní jazykové podání, rovněž napořád, a především zcela záměrně v každém textu odlišné. Potom sice nejde o argumentování nějakou akademickou původností ani o návaznost literárního tvoření o sobě, nicméně se při četbě Tisíců plošin můžeme bez velkého váhání rozpomenout a posléze si připomenout jinou, ačkoli dosti dávnou již prozaickou knížku, která takovéto umění povídky vyprávěti graciézně prezentovala v podobě svébytných příkladů a návodů.
Máme na mysli už pozapomenutou, nicméně k artefaktům českého písemnictví patřící jednu z raných knih Milady Součkové – její neocenitelnou žánrovou hru s vyprávěním v knižním souboru Škola povídky (z roku 1943). U této práce z protektorátního období se u tehdy čtyřiačtyřicetileté literátky, řečeno ve zkratce, oprávněně vyzdvihuje a oceňuje důraz na všestrannou metatextovost povídkového sdělení, jakož i pisatelčiny nadmíru invenční variace na kanonicky vyhlížející autorské i časové stylové zvyklosti. Nuže, neméně osobitou, veskrze ovšem současnou „školou povídky“ po více než půlstoletí mohou být rovněž Tisíce plošin Sylvy Fischerové. Dokonce do té míry, že s určitou nadsázkou by se i nedostižná Součková mohla v literárním nebi octnout v pokušení některou soudobou autorčinu brilantní povídkovou kreaci noblesně parafrázovat a zpětně začlenit do své antologie sui generis jako vstřícnou ukázku, jak vypadá nadprůměrná povídka zkraje třetího milénia. Ergo novodobá povídka postmoderní? Nebo post-postmoderní?
Estetickou dominantou nynější autorčiny povídkové knihy je především až neuvěřitelná stylová, obzvláště pak jazyková suverenita, vtiskující jejímu různorodému vyprávění pokaždé obdivuhodný nadhled a zároveň i „vhled“, jak kdysi rád říkával Josef Hiršal. Obojí, suverénní nadhled (z tisíců plošin?) i tolik citlivý „vhled“ (díky tisícům plošin?), až hříšně odlišuje tento prozaický cyklus od přičinlivého plytkého plácání v knížkách tak snadňoučce čtených a nejspíše ještě snadňoučtěji sepsaných. Tisíce plošin ztělesňují ve srovnání s nimi, povíme-li to obskurně mediálně, o několik pater vyšší level. Uvedená jazyková bravura navíc prozaičce umožňuje i náruživé surfování po všelijakých žánrových půdorysech, ať jde kupříkladu o nepravou cestovní povídku, či o nepravou povídku undergroundovou. Nebo o několikero povídek, v nichž jako kdyby Sylva Fischerová po uplynutí dlouhých šedesáti let skládala hold „hovorům lidí“ v prózách, a zejména v monolozích Bohumila Hrabala, a počínala si přitom jako puncovaný mistr takto koncipované výpovědi. Příklady pokaždé netáhnou, leč například próza odehrávající se (dá-li se to takto vůbec říci) v novoměstském Uterusu („Tečka nad I“) představuje postmoderní povídkový drahokam. A namátkou za povídku „Andrej Vejda, zlatý ráfek“ by měla být Fischerová bez prodlení dekorována státní cenou.
Nelze nepřitakat slovům Petra A. Bílka na zadním přebalu knihy, že se v těchto autorčiných povídkách „vysoké prolíná s nízkým, minulost s přítomností, dialog s vyprávěním, literatura s životem“. To poslední konstatování můžeme jistěže flexibilně obměnit: v nemenší míře se tu prolíná také život s literaturou, přičemž k tomu dochází umným prostřednictvím magického gejzíru jazykové ekvilibristiky a jedinečné vypravěčské invence. Vždyť Sylvě Fischerové vskutku můžeme skálopevně věřit i tehdy, praví-li téměř zaklínačsky, že „na zvratném zájmenu jako na podušce se natřásá touha“.