rozhovor s Romanem Krištofem v časopise Tvar
Autor / Milan Ohnisko Datum / 18.4.2019

Obsáhnout obojí zároveň

S Romanem Krištofem o tom, proč začal po více než třiceti letech psát znovu „krátký řádky“

Roman Krištof

(1965, Ivančice) se v osmdesátých letech živil jako lepič plakátů, figurant apod. V roce 1985 emigroval, v USA studoval na community college ve Virginii a přitom pracoval na stavbách a v restauracích, krátce působil na univerzitě v Les Cayes na Haiti a v Byzantské knihovně ve Washingtonu, D. C. Po návratu (1990) nezavršené pokusy o studia práv na Masarykově univerzitě a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (obhájená práce Kýč v politice, 2003). Posledních deset let žije na Vysočině a živí se jako výzkumník (migrace, menšiny), novinář, vládní úředník (romská tematika) a publicista. Jeho básně byly zařazeny do ineditního sborníku brněnské poezie osmdesátých let Uprostřed průmyslové noci (Větrné mlýny, 1996) a ročenky Nejlepší české básně 2018 (Host), na internetu vyšly v Nedělní chvilce poezie, Polí5, Ravtu a časopisecky v Tvaru. Přítomné básně jsou ukázkou z prvotiny Střelné básně, která právě vychází v nakladatelství Druhé město.

* Romane, v tvém curriculu vitae stojí psáno: „V osmdesátých letech se živil jako lepič plakátů, figurant apod. V roce 1985 emigroval, vUSA studoval na community college ve Virginii a přitom pracoval na stavbách a v restauracích.“ Ta první věta voní nonkonformitou, ta druhá životním dobrodružstvím. Navíc ty jsi přeci nepracoval v USA jen manuálně, cituji z tvé básně: „du pěšky domů z byzantské knihovny v dumbarton oaks. po celodenním koncipování dopisu bulharské akademii věd a četbě obskurit z pravoslavných hájemství du unaven.“ Mohl bys o svých osudech do roku 1990 pohovořit obšírněji?

Můj osud byl zpečetěn odstěhováním se z lontu do Brna. Vytrhli mě z děctví v Brodku (Příbram na Moravě), z kouska ještě živýho baroka, kde táhly pohřební vozy koně, kolem všude les, stejně tam žiju věčně, v mysli. Pak jedenáctý patro věžáku v Žabinách (Brno-Žabovřesky, pozn. red.), ZDŠ Slovenského národního povstání, bratři Pospíšilové neustále vyhrávající mistrovství světa v kolové… sedmdesátky, jinak mluvit doma, jinak ve škole. Z té sem zdrhal do štatlu (do centra Brna, pozn. red.), bylo jasné, že tam je ještě tajemství, antikvariáty a postávání na Čáře (na České ulici, pozn. red.). Zvlášť, když sem začal chodit na gympl Lerchova v osmdesátým a do desátýho patra v tom paneláku se přistěhoval Roman Švanda, divě hrající Máchu v Máji (režie Srba, M-dílna) a divě tehdy píšící a znající lidi od divadla TakTak. Propadl jsem tomu světu, propadl jsem četbě a pakoval sem se už ve třeťáku z gymplu, dělal jsem scénické představení poezie Vladimíra Holana (Jeskyně slov – s Achabem Haidlerem a dalšími), psal a… pracoval manuálně, jak jinak. Koupil domek (za 15 tis. Kč) v Kamenné kolonii, tam byla taky svojská společnost. Po pár letech mě to strhalo, poznal sem taky další lidi kolem fildy (FF MU dnes) a kapel jako Odvážní bobříci a nechtěl sem na vojnu. S přítelkyní anglistkou Evou jsme zdrhli (1985) přes tehdejší Jugoslávii a Rakousko (lágr v Traiskirchenu) do USA. Do Arlingtonu, to je ve Virginii, vlastně předměstí Washingtonu, D. C. Bylo mi jednadvacet, bylo tam nezvyklé vlhko. Zajeli jsme ještě s Evou za jejím strýcem videoartistou Woodym Vašulkou do Santa Fe v Novým Mexiku a jinak jsem porůznu pobýval v Arlingtonu, dělal s Poláky na stavbách, myl nádobí, přitom studoval takovou college pro chudý. Woody mně dal kontakt na jistýho barona Antonína Smrčku, vášnivýho křesťana, kterej budoval na Haiti univerzitu (měl odtama manželku). Najal mě na výpomoc a v 1988 sem od jara v Les Cayes organizoval kursy vzdělávání dospělých. Na podzim sem byl už zpátky a našel si práci v Byzantské knihovně v Dumbarton Oaks ve Washigtonu, D. C., patří to Harvardově univerzitě a potřebovali někoho do akvizičního oddělení a katalogu, kdo umí číst bukvičky a případně udržovat kontakt s vydavatelstvími ve východní Evropě. Nakupovalo se cokoliv jen třeba letmo smrdícího Byzancí. Tam jsem se dočkal listopadu ’89, v prosinci se už dostal na návštěvu domů, pak dal výpověď, ještě v devadesátým pracoval na absurdním projektu učebnice češtiny pro americkou armádu a na podzim 1990 se už přesunul zpátky do Brna, zasejc do Kamenné kolonie, kde sem si zas pořídil domek. Jen pro vysvětlenou, byl jsem celou tu dobu v kontaktu s přáteli v Brně, normálně jsme si i občas telefonovali, třeba s Pavlem Baršou.

* Pavel Barša se posléze vyprofiloval jako výrazný český politolog; jak pokračoval tvůj život? Devadesátky byly bujaré…

No octnul sem se pojednou v prázdnu, byť občas bujarém, ano. Hodně blízkých to mělo hozený úplně jinak a jinam, hodně spíš odjížděli ven na Západ, všude tam, kde už sem toho měl dost. Chodil sem k Čápovi, poslouchal, jak mluví Igor Fic, Dalibor Maňas, doktor Procházka, jak se to všechno hroutí do sebe, jak končí starý svět a nového není. Začal sem studovat na MU práva, živil se tlumočením (nejen komerčním pro podniky, ale i filmy, třebas na hradišťským festivalu, ve filmáku v Artu, na Brněnský 16) a překlady, i knižními (třebas Příští zastávka poprava). Práv sem po první státnici z římského u krásné paní Židlické nechal, odjel do Maroka, Sahara mě nadchla, krátce působil jako dokumentátor na Památkovém ústavu a dělal sMírou Ambrozem stavebně historické průzkumy, jo to se pojilo k Áčku, podniku klubu architektů, kam sme chodili za holkama pařit, a začal sem jezdit jako kultur průvodce pro cestovní kancelář Kudrna/Světoběžník dlouhý cesty karosou – Irsko, po sopkách jižní Itálie a Sicílie, přes Turecko, Sýrii, Jordánsko, Izrael. No a třeba Pavla Baršu sem potkal vMýdle a už jsem skrz to dělal nějaký konference pro pana Karla Holomka o romský problematice, ve Vídni, v Anglii. Pak takový jakoženoviny romský Romano hangos, no to byla sranda, první komiks tam publikovali Tomáš Přidal a Marian Palla. A to už končily devadesátky. Už šlo do tuhýho. Jo, a začal sem taky v ’97 studovat estetiku na UK v Praze. A v ’99 v prosinci za mnou přijela černá limuzína z Úřadu vlády, já do ní vlez a od ledna nultých let sem tam začal dělat nejromskýho úředníka (výkonného místopředsedu Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity), ještě sem si na svým tehdejším šéfovi Petrovi Uhlovi vymohl, že sem si do kanclu na Vladislavce mohl brát Hajra (psa, co sme měli s Martinou, mou tehdy i nyní ženou), to byl asi poslední punk.

* Co se s tebou dělo od posledního punku podnes? Vím, že jsi dal postupně vale Brnu i Praze a přesunul ses na venkov… Což ti nechybí divadlo? Živá muzika? Bohatýrské večírky? Všecky ty sladkosti velkých měst?

Chybí, o to víc si to vše přehrávám v hlavě. Od té doby roku nula (2000) je to devatenáct let teď. Hodně těch lidí, co mi v hlavě hrají, je už mrtvých anebo polomrtvých. So it goes, jak psával germanismem Kurt Vonnegut. Když sem byl odejit z ÚVlády (2003), začal sem dělat na IOM (mezinárodní organizace pro migraci) monitoring (a la výzkumy) romský migrace ze Slovenska sem. Hodně sem fandil vzpouře kulturních antropologů proti tehdejší pablbosti nalepené na Romy, jejich pomyslné integrace/emancipace a podobné ptákoviny. Něco sem k tomu ze svých činění i napsal (v takových rozhodujících sbornících změny diskursu – Romové: kulturologické etudy, „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení). Z IOM sem odešel do La Strady, poněvadž mě zajímala dřeň migračního byznysu, tj. obchod s lidmi. Taky sem dělal pro Člověka v tísni výzkumy, to porůznu i teďka. A pro Socioklub filmík Barevný úspěch, spíš teda barvený úspěch, vymyslel a udělal, kameroval Karel Slach (je to na YouTubu). Naposled se přesunul na chvilu z Prahy zpátky do Brna, proseděl na soudu celou Kuřimskou kauzu jako zuřivý reportér pro Mediafax, psal do Lidovek a Literárek a tak různě. A pomalu se přesouval na Vysočinu, kde sme si uprostřed mezi Prahou a Brnem rekonstruovali domek a posledních deset let tam žijeme s ženou, a synka máme, šest let už mu je teďkonc. Tam sem začal po víc jak třiceti letech poznovu psát krátký řádky, skorem každej den, furt.

* Z oněch „krátkejch řádků“ – mluvíme o poezii – nakonec vznikl tvůj básnický debut, který v těchto dnech vychází v nakladatelství Druhé město. Ty jsi psal poezii jako mladík (sborník Uprostřed průmyslové noci či erotické básně z Ameriky), poté předlouho nic a pak až na Vysočině?

Tak jest. Po mladistvé psavé posedlosti nějak odražené v tom sborníku ineditní poezie z osmdesátých let, vydaným nakonec Větrnými mlýny, jsem krátký řádky nepsal. Zkoušel jsem v devadesátých napsat kovozemědělský román Lont, točící se na zkazkách zaslechnutých v děctví o havířích z Rosicko-Oslavanska, odjetých v třicátých letech za prací do Ruska, do Novosibirska a vracejících se těsně před druhou válkou dom, ale zahodil sem to. Chcu se k tomu vrátit. Posedlost krátkými řádky se mi vrátila na Vysočině, jak sme si pořídili děcko. Asi tou izolovaností a samotou…vyjíždíme s ženou různě za prací, pak jsme na střídačku každý sám dva tři dny v týdnu s chlapčekem. A určitě taky Facebookem, kerýmu jsem se bránil, až mi ho přátelé nekompromisně nainstalovali, bo sem je pořád otravoval, ať mi přeposílají nějaký debaty odtam. A nakonec jsem tam poprv (v roce 2013) dal zkusmo krátký řádky, který jsem si před tím jen chaoticky a často nedohledatelně různě zapisoval, začal to používat jako deník a lidi, známí i neznámí, na to reagovali. Tak mám takový „deník psaný skrz roky“, protože se mi v něm objevuje, co sem psal v stejný den před rokem, dvěma, šesti, a cyklí se mi to v hlavě. A vidím skrz to, jak je vlastně jen pár témat, která se mi opakují, a píšu je a zachycuju znovu a znovu. Jak hodně jezdím autem na různý pracovní štace od severních Čech po Olomoucko, vidím je posazený kolem silnic, tak jsou to zposledka básně spíš silniční než střelný…

* Tvá poezie vydechuje dvojí silnou vášeň: erotickou a spirituální. Sytí jedna druhou, nebo jsou v konfliktu?

To je nezodpověditelné. Jsme jen odrazem Boží existence. Nějak nás tvoří a my na to můžeme odpovídat jen poesis, tedy (znovu)tvořením. Hodně je ve snech, ty jsou ale často spíš dětské omalovánky. Doplňujem jen barvy do tvarů již dávno před námi daných. Jak člověk stárne, smyslové poznání ho pomalu opouští. Slepnu a hluchnu. Přesto zdá se mi, že rozkoš z poznání smyslového zakládá možnost poznání nadsmyslového, je jádrem, jadérkem, z kterého pučí moc překročitelnosti svého stínu, nic víc v tom není. Chuť splynout s něčím mimo tebe, ať je to děvka u tyče, anebo žár vycházející z těl přihlížejících. Obsáhnout obojí zároveň je metou.

* Obsáhnout obojí zároveň…To mně asociuje jednu báseň z tvé prvotiny: „kdo sešije světy / aby se v nich dalo chodit / prázdné je štokrle / jakoba böhma / ryby pláčou / potop se zvedá“. Vím, že se ptám na intimnosti, ale nedá mi to. Touha po Nejvyšším přišla s nějakým zlomovým zážitkem v dospělosti, nebo ji prožíváš od dětství? Souvisí s ní nějak i onen kousek „ještě živýho baroka, kde táhly pohřební vozy koně“?

Prožívání touhy po zrušení polarit, po obsáhnutí pozice pozorovaného i pozorovatele, samotného procesu vnímání… po Bohu tedy, je lidským údělem. Jen ho každý cítí a hraje jinak. Zcela zjevně jinak pak zvířata a ptáci, i hmyz, ryby a houby. Zároveň nám ve své jinakosti poukazují k podobám ráje, jak mohl působit před vyhnáním. Věřím tomu, že se výrazní svatí dokázali za svého života natolik živému (i zdánlivě neživému) v přírodě přiblížit (získat dokonalost těla před pádem), že jim bylo vším stvořením nasloucháno a posluhováno… Brodek a příroda tam uvízl mi ve vnímání jako místo vnitřní Boží živoucnosti, jak v podobách a událostech hmotného světa, tak i v myšlenkách. Tak nějak to formuloval Spinoza o celém světě. Tak sem to asi vnímal, dokázal poprvé vnímat, jen tam. Vrátit se k dětskému vnímání ale ne a nejde. Dítě se vidí jako součást světa kolem, objekty jím jakoby procházejí… Ve svém psaní se tak snažím o určité zobjektování své osoby, tak, jak ho znám teď spíš z podání prostitutek a pervertů, když mluví o sobě, o svých tělech jako o předmětech a taky tak se sebou nakládají. Narušují tímto polaritu až na samu krajnost…byť velmi sebepoškozujícím způsobem. Toužím aspoň zástinem zachytnout, napsat něco z takto objektované pozice, není to možné asi, vím, snad vmalířství ano, civí to z židle Van Gogha. Leč nejsem nadán malbou a ikonu bych se napsat neopovážil.

* Poezii jsi začal číst hádám brzy – už jen vzhledem k faktu, že jsi ještě jako mladíček proměnil Holanovu Jeskyni slov v divadelní scénář a následně se ujal režie, čímž jsi dal v období tuhé normalizace vzniknout pověstnému brněnskému divadelnímu přestavení. Blízkost kterých básníků na tvém nočním stolku byla a je pro tebe zásadní?

Všechny ty há, kerýž jsem v osmdesátých uhranutě čet, Holan, Halas, Hrabě, znamenaly mi obrazové vidiny, do kerých sem se jen trefoval porozuměním, jak když peckou střelenou mezi palcem a ukazováčkem zasáhneš nějakého kura běhajícího pod třešní. Hovno sem tomu viděl do dřeně tehdá. Nejvíc mi vidění otevřel, a zároveň tím náporem dřeňovitosti hned zavřel, jistý Wolf Spitzbardt z už bývalýho Endéer, a to až v roce jednadevadesát, když se přistěhoval do mojeho domku v Kamenné kolonii (říkal, že ho tam v Jeně či gde jinak zabijou). Nějaký ty básně od Gottfrieda Benna, Georga Trackla, Paula Celana mi furt zněj v hlavě, těch pár řádek v němčině, co mne při učení toho jazyka, podle kerýho sme tady češtinu napli, naučil. Jinak německy neumím nic, jen brněnsky příbuzný hříčky. Jenže sem mu vždycky v noci, když sem se vrátil ze štatlu, užíral ze spišky zásoby, kde měl třeba naložený voňavý frankfurtský párečky posílaný jeho maminkou z Němec, pohádali sme se a rozešli. Ale k věci – poezie Bennova, Traklova a Celanova je tak dechberoucí, že mi dalších třicet let bylo stydno něco vůbec zaznamenat.

* Ty ale, na rozdíl od řečených inspirátorů, tvoříš básnické texty, které se nezřídka nanejvýš konkrétně a zcela netransponovaně vztahují k aktuálnímu dění, které prožíváš. Mají často dynamiku deníkového záznamu a formu básně v próze. Za všechny uvádím pro mne čímsi podivně jitřivý text začínající slovy: „tuším osma nebo už devětaosmdesátej. washington, d. c. du pěšky domů z byzantské knihovny v dumbarton oaks.“ Píšeš tam o Medě Mládkové a pijatyce s jejím mužem a Arnoštem Lustigem, k níž ses náhodou u Mládků doma připletl. Literární věda trvá na striktním oddělování „lyrického subjektu“ (neboli mluvčího básně) od „autorova já“ a jeho života; mívám ale pocit, že u jistých autorských naturelů je ta snaha o ostrou hranici přeci jen poněkud umělá… Jak chápeš vztah mezi autorem a dílem ty?

Určující básnickou skladbou jsou pro mne evangelia. V nich jde vztah mezi autorem a dílem za hranicí literární vědy. Ta jistě dokáže analyzovat jinakost stylu a práci se slovem evangelistů, ale vztah samotného autora a inspirátora k textu uniká jejím nástrojům. Lyrický subjekt a autorovo já zde zůstane, jistě alespoň v lidském čase, nerozpoznatelné. Ale to ti tu říkám jen proto, abych zakryl, jaký jsem sám hovno teoretik. Mé pojetí, jak je mám, či spíše ono má mne, přitom když píšu, striktní oddělování příliš neumožňuje. K psaní se dostávám při svého druhu intoxikaci, ať již doslova – vína vypiju hodně – anebo často probouzením ve tři ráno daným vytržením, když zachycené cosi do psaní cpu. Někdy horem spodem, jindy vklouzne to samotné rychle. Takže nejblíže su, se cítím šinut, takovému rimbaudovskému rozdírání se asi. Což neznamená, že něco nejde na vrub autorské licence, nikdy jsem třeba nesklízel sklo nahý jen v zástěře v striptease baru, ale prožitek vztahu k jedné tanečnici byl tak silný, že jsem se tak pravdivě cítil… a napsal tak. Co se týče zachycení té pijatyky u Mládků v Georgetownu, tam žádné licence není. Tak jsem si to upamatoval a napsal, když jsem dával dohromady retrosérii „Špacírbuch“ pro Polí5. K tomu (k psaní spíše prozaických textů) mě ponoukla Jana Orlová, s kterou jsem tehdy dělal v Klementinu na projektu K190. Jsou to takové vyvolané obrazy z prožitého, které jakoby na chvíli strnou. Už k nim nic nepřidávám. Napsání jich je jen zarámováním, aby se nerozutekly. Sám nevím, v jakém úhlu čtu věci jiných. Obávám se, že na ně uplatňuji, na sebe samotného, hupla – výše popsané – hledisko. Nemám v tomto moc trpělivosti (a to se týká i filmu, divadla…). Buďto tomu – autenticitě podání – uvěřím, anebo jdu od toho…

* Komplet básní za poslední roky jsi nazval přesně takto: záznamy z deníku psaného skrz roky jak zveřejňovány na netu od 20. 3. 2013. Krom váchalovské dikce (Váchal byl mimochodem jedním z autorů, které jsem při četbě cítil jako tvé možné vnitřní spojence) mne v tom názvu zaujalo slovo „deník“. Vracíš se ke svým veršům jako k deníku, nebo napsané pouštíš s lehkostí po vodě a hledíš jen vpřed?

Deník skrz roky je pokoušením dostat se zpátky do cyklického času, k tomu je na Vysočině blízko, k něčemu, co snad Eliade načrtává v popisech kosmického křesťanství, které ještě zažil rumunsky, píše aspoň tak porůznu. Každý den v roce je přece jen jinou tváří toho samého dne za rok a roky a před rokem a roky, neustálé kříšení mrtvých a proměňování těl živých. Jenom nejsme schopni pojmout, že se to děje pořád, a ne až někdy pak. Tak je to i ve Váchalově díle, domnívám se. Z Poličky přivezli sme si s ženou jeho šumavský cyklus vytištěný jako kalendář, dali sme to do starých rámů po svatých obrázcích v chalupě, návštěvy si myslí, že sme v balíku, že sou to originály… Dívám se na to furt, ba deník… ne ten, co si psal, kolik utratil kde za tabák. Váchal je pro mě přítomným osudem, žije furt, dědek, nejen Šumavou na stěnách baráku. Szpuk je mu v lecčem blízko, i Kolmačka. Někde na okraji shonu a provozů můžem zastihnout, jak se svět skrze lidi sám píše, jak tvoří kódy. Napsané pouštím lehce na síť do virtuálna, to ano, dalo by se říct i po vodě, poněvadž se to jak voda vrací, i naše splachované chcanky na nás jednou zaprší, o tym žádná. Což neznamená, že mne nejímá děs z literátské marnosti, z útěku jazyka před nepřítomností Boží, hrozivé odvrácené tváře nemilosti, topení ve vlastních sračkách, tělesnou i duševní nemohoucností ohlašující smrt. Vpřed tedy nehledím, rač bych čtyři tváře staroslovanských model, do světastran.

* Z čeho jsi šťastný?

Pokud mý texty bere Vítrholc a zpívá je božsky krásná Krista Kašparová, pokud jim dává na Fejsu páčik královna burlesky Stephanie van der Strumpf, pokud je pokládáš za hodny zveřejnění ty a někeré se líbí i mé ženě, pak sem chvilkově i šťasten. *

Jsme jen odrazem Boží existence. Nějak nás tvoří a my na to můžeme odpovídat jen poesis, tedy ?znovu?tvořením. (Odchylky od pravopisného úzu respektují stylotvornou svébytnost odpovídajícího.)

Krkoškova 739/19 613 00 Brno
tel./fax / 515 549 431, mobil / 775 216 596
dopisy@druhemesto.cz

© Druhé město, 2022
Tvorbu webu v Brně realizuje společnost Liquid Design, design Bedřich Vémola

Druhé město na Facebooku