KDYŽ NA DVOŘE FURT SEDÍM
Zdeněk Volf
Ovšemže jsem měl Mariana Pallu – při sestavování antologie Krátká báseň (2020) – v editorském hledáčku. Ať pro kratší texty z básnického debutu Kdyby byl krtek velkej jako prase (1997), tak i pro slovní lakonické projevy v jeho směřování výtvarném. Ostatně již motto v úvodu rané prózy Jak zalichotit tlusté ženě (1996): „Věnováno: všem, kteří mi půjčili“, kdyby se verbum před dvojtečkou ztučnilo a oddělilo pro název – jako v případě grafické úpravy druhotiny Smrad škvařeného fousu –, neosamostatnilo by se sdělení „všem, kteří mi půjčili“ v monostich?
A takovýchto náběhů od popisků na konceptuálních instalacích („Místo pro / kámen“) anebo glos k ilustračním kresbám („Hledám / nic / a všude / něco“) najdeme ve veškerém díle Mariana Pally (nar. 1953) nesčetně. Nicméně ke konečnému vřazení do antologie s podtitulem Pokus o doménu cz, například mezi souputníky Petra Veselého a Václava Stratila v sekci výtvarné, mě to nepřesvědčilo. Pro opatrnost? Patrně… memoruji-li opětovně třeba dvojverší (pod stejnojmenným básnickým názvem „Opatrnost“) z prvotiny: „než vlezu do postele / raděj si ostříhám nehty.“
Stále jako by mi tam něco scházelo. Co do… dotažení, dovtělení. Avšak s otevřením této následné, po pětadvaceti letech vydané sbírky – ihned s přečtením trojverší „večer“ („kocour se dívá / do zahrady / půjdeme spát“) či čtyřverší „obraz“ („trval mi / chvilku / teď tu bude / ležet roky“) – něco se prolnulo, ba do srdce sjelo… z mysli. Čím to? Že by až redaktorsko-editorským zásahem zkušeného Milana Ohniska? Nebo již v zenovém duchu někdejšího rozhovoru s Pallou-dramatikem ve scénáři k jeho hře Sajns fikšn (2012): „Když chceš být v něčem dobrý, dělej něco jiného. Letos jsem betonoval schody.“ – zateplil dům, vyměnil okna, krytinu, prohloubil studnu?
V sebeironicky pojatém doslovu o tom jeho autorské alter ego prohlašuje, že volilo „minimální formu, aby slova neměla šanci vlastního bujení“. Jenomže k minimální formě se Palla uchyloval i předtím. Nyní však jeho básnický výraz „neklouže“, je přesněji řezaný (odpichem veršů, zvukomalbou) a – jak to říct – v několika zdařilých zastaveních se navenek jako by až skryl do hávu ochuzení („štěstí“): „víno / plné much / pes štěká / nic se nezměnilo.“ Je vlastně svátek číst, promeditovávat těch několik běžných výrazů, čímž konečně jako by se otevřela řeč až do atomů, do jaderných částic, uvolňující tak nejskrytější jazykové síly. Někdo krátké útvary nebere vážně, anebo bere vážně jen pro silnou myšlenku, metaforu či dodržení formy (ritornel, haiku, distichon). Palla-básník toho teď dosahuje nejprivátnějšími slovy, syntaxí a téměř nemyšlením („leden“): „pes s kocourem / spí u kamen / já kouřím.“ – Vždyť dál… je pouze náš dech, v němž dle jogínů mizí lidské slovo. Ale i povstává!
A pravda. Taky se mu to pokaždé – z hlediska poezie – dotáhnout nezdaří („někdy stačí“): „když / sedím / hledím / a cpu se masem,“ sklouzávaje k tzv. pallovskému humoru či insitnosti; nicméně opodál to zase nahradí („někdo závodí“): „já postávám / někdy však popojdu / jak kdy,“ a dokonce vyšvihne i pětiverší („slyším“): „zvuk kosy / obtahované brouskem / sem a tam / potom ticho / asi plivnutí.“ Zkrátka pro těch deset, dvanáct, patnáct vykroužených textů (z padesáti) je to ve vývoji české krátké básně, vědomě započaté Egonem Bondym a Ivo Vodseďálkem (1950/51), sbírka prubířská!
A nelze nepodotknout: pozoruhodná i coby artefakt, pokračující tak v konceptualistické tradici Pallovy „nečitelnosti“ (Njkpůúp kkléedc, 2011; Nečitelná kniha, 2017). Protentokrát však výtvarné: Pro rovnomocný počet padesáti tušových ilustrací, jež vlastně „nic neilustrují“, znejišťuje se v auto-doslovu, neboť „vznikly ve tmě při zavřených očích“. Přesto však svou zvláštní dostředivostí a expresivitou – na pomezí mandaly a kaligrafie – jako by dodávaly opodstatnění, ba nevědomí či takřka glosolálii těm několika málo slovům stačícím snad na báseň („měsíc ve skříni“): „namaloval jsem / jen tak / v pátek.“
Ale i bez obrazového doprovodu, i bez všech těch doporučeníhodných rad („ – doporučuje se pouze jedna báseň na večer.“) či tvůrčích povzdechů („K čemu je to všechno vlastně dobré?“) v doslovu, bije do očí i do zkušenosti, že se zase jednou něco v naší poezii událo. Něco, co se nedá jen tak napsat, natož vyredukovat. Co teprve s roky dozrálo. Dostárlo… Ve shodě ticha, slova, osudu. Do samonosnosti řeči, „která si mluví“ (Maurice Blanchot), v níž jako by mizela dualita skrze pojmenování, jakož Mallarméem zvýrazněná protikladnost řeči básnické („esenciální“) a bezprostřední („surové“).
Ovšem napřed je třeba mít kocoura, zahradu a někoho, s kým „půjdeme spát“ – vrátíme-li se k již citovanému tercetu „večer“. Vysedávat „buď na dvoře (léto)“, případně „u kamen (zima)“, a už moc nic nechtít („když ne teď“): „tak nikdy / řekl jsem si / a přestal se snažit.“ – Však když už, přesvědčuje nás autor kvarteta „strkám“ („něco někam / trvá to dlouho / asi to vytáhnu / a potáhnu dál“), tak do nekonečna stejnými slovy, z nichž tu a tam trčí jen: ateliér, cyklista, flétna, hašiš, Kant, kombinace, texty, symfonie a voyeur.
Ale i ta se již „prosvojují“ do Pallova básnického času, potažmo „bezčasí“… odvěkému to zdroji úzkostí z osamocení a vyprahlosti kvůli dílu, tvorbě, kterým se tento básník, zdá se, jenž se zřejmě (dle životopisných zdrojů) i kvůli střílení ze vzduchovky přestěhoval do Střelic u Brna, zpod škvařených fousů vysmívá („lásko“): „až umřu / vykuř mi ho / ještě.“
***
BÁSNĚ PSANÉ NUDOU
Libor Staněk II.
S uměleckou činností Mariana Pally jsem se poprvé setkal v Moravské galerii v Brně, kde byla ke zhlédnutí autorova výstava Retrospektiva o 7 dějstvích, která se skládala z rekonstrukcí jeho uměleckých akcí. V prostorách Pražákova paláce jste tehdy mohli nalézt nevšední podívanou: Živý kurník se slepicemi, které svými pařáty „malovaly“ obrazy. Bylo na tom cosi znepokojivého. Divák těžko identifikoval, kde začíná a kde končí svět umění, který se pod Pallovým (ne)dohledem transformoval do absurdně přítomného dění, v němž slepice ťapkaly po plátně, tvoříce umělecký artefakt. Když jste si ale pak na výstavě přečetli Pallův popisek týkající se jednoho ze záznamů, které poštou rozesílal přátelům v 80. letech („Namočil jsem štětec do čaje a napsal na kámen slovo NEVÍM. Potom jsem slovo nabídl slunci. 3. 5. 1983“), nebylo pochyb o tom, že autor ví, co dělá.
Palla svými performancemi už od sedmdesátých let rád narušuje vzorce galerijního prostoru. O něco podobného se snaží i v básnických textech, které dost volně koketují s insitní či naivní poetikou, v níž je patrná snaha o co nejspontánnější a nejupřímnější tvůrčí akt bez nánosů lyricky expresivních zátěží: „až zaschne obraz / už mě nezajímá / půjde na půdu / kde zapomenut / a pokálen od holubů / získá na ceně,“ (s. 13) čteme v úvodu sbírky nazvané Smrad škvařeného fousu, která autorovi vychází po dlouhých dvaceti pěti letech. Jde o signifikantní verše, v nichž spočívá tematické meritum Pallovy poetiky. Ta mimo jiné s podvratnou ironií přistupuje – po vzoru konceptuálních tendencí – ke komodifikaci umění, což opět koreluje s jedním z autorových výroků na zmiňované výstavě: „Hodnota umění je vůbec věc podivná. Abych tuto hodnotu prozkoumal, namaloval jsem dvacet stejných obrazů, do kterých jsem přímo vepsal různé ceny v rozpětí od šesti do šedesáti tisíc. Pouze jeden byl za pivo, ale u toho cedulka oznamovala, že je již zamluven.“ Zajímavostí je také, že obálku knihy tvoří obraz, který prý vznikl tak, že si autor ustřihl vous, položil ho na prázdný obraz, zapálil jej a během vzniklého smradu se snažil obraz domalovat.
I Pallovy básnické texty s oblibou parodují institucionální svět umění se všemi jeho unifikovanými normami a zákonitostmi. Tento kriticky vysměvačný pohled, kontinuálně prostoupený celým jeho dílem, zapříčiňuje
genezi jakýchsi „antiliterátských básní“, v nichž se neděje vůbec nic, ale zároveň všechno. Napoví vždy název – pokaždé je prozrazenou pointou, a tím pádem i její plnohodnotnou součástí, třeba jako ten s názvem „pocta Kantovi“: „slunce zapadlo / tráva zavoněla / zatřepal jsem s ním / pod hvězdami / a šel spát“ (s. 32).
Palla těmito antizenovými cvičeními s elegantní
hravostí tematizuje systém konvenčních způsobů psaní, včetně utilitárního literárního prostředí. Spolu s tím ironicky paroduje stereotypní podmínky a zvyklosti, které činí text estetickým objektem a určují role producenta a recipienta. Básník tím míří k jedinému cíli – přibližuje umění životu: „kombinace / kuřecích stehýnek a / Symfonie č. 3 Es dur / ve mně vždy vyvolá / shovívavý pocit“ (s. 36). Viděné je přitom vždy ilustrováno s minimalistickou formou a obyčejnost reality je syrově obnažená: „večer vyndám zuby / a budu vzpomínat / na stéblo / které jsem strkal kamarádovi / do zadku“ (s. 63).
Pallovy texty jako by se navíc vědomě snažily, aby samotný proces psaní zůstal patrný také ještě v konečném (zapsaném) „produktu“ básně. Ty lze tedy v přeneseném slova smyslu chápat jako jakési zamrzlé „eventy“ dokumentující proběhlou činnost. Jinak řečeno: Zdá se, že je tu do básně přenášeno něco, co existuje již mimo ni: „strčil prst / do hlíny / a čekal / ani husa nepřelétla“ (s. 30). I proto je v těchto evokacích a záznamech všednosti pro autora důležitá tematizace prostředí – v létě dvůr, v zimě místo u kamen –, kde jeho básně vznikají.
Z knihy jsou v tomto ohledu klíčové zápisky nesoucí název „moje texty“: „všechny stejné jsou / avšak proč by také nebyly / když na dvoře furt sedím“ a „zase jsem čural na dvoře“: „pozoroval hvězdy / bože / i kdybys nebyl / tak je to hezký“ (s. 64), které dokonale karikují všemožně přebujelé podoby soudobé interiérové lyriky – a zároveň poodkrývají stěžejní koncept autorovy poetiky, spočívající v umanutě zaznamenávaných „prožitcích“ nudy, jež se svou ustavičnou reflexí propisují do svátečních rituálů prolamujících všední plynutí času: „když ne teď / tak nikdy řekl jsem si / a přestal se snažit“ (s. 53).
Je nutné zmínit, že básnění Mariana Pally rozhodně nespadlo z nebes. V jeho poetice najdeme ozvuky undergroundové poezie včetně poezie trapné, jejíž guru Egon Bondy sázel na podobné neestetické techniky. Některé absurdně dadaistické texty mohou zase asociovat poezii Ivana Wernische. Pallova originalita se ale ukazuje především v propojení s jeho výtvarně konceptuálním backgroundem, což z jeho díla činí inovativně komplexní a s ničím nezaměnitelný umělecký svět. Ten snese srovnání například s tvorbou slavné srbské konceptuální umělkyně Mariny Abramovićové – i ona dává přednost procesu tvorby před samotným výsledkem.
KDYŽ NA DVOŘE FURT SEDÍM
Zdeněk Volf
Ovšemže jsem měl Mariana Pallu – při sestavování antologie Krátká báseň (2020) – v editorském hledáčku. Ať pro kratší texty z básnického debutu Kdyby byl krtek velkej jako prase (1997), tak i pro slovní lakonické projevy v jeho směřování výtvarném. Ostatně již motto v úvodu rané prózy Jak zalichotit tlusté ženě (1996): „Věnováno: všem, kteří mi půjčili“, kdyby se verbum před dvojtečkou ztučnilo a oddělilo pro název – jako v případě grafické úpravy druhotiny Smrad škvařeného fousu –, neosamostatnilo by se sdělení „všem, kteří mi půjčili“ v monostich?
A takovýchto náběhů od popisků na konceptuálních instalacích („Místo pro / kámen“) anebo glos k ilustračním kresbám („Hledám / nic / a všude / něco“) najdeme ve veškerém díle Mariana Pally (nar. 1953) nesčetně. Nicméně ke konečnému vřazení do antologie s podtitulem Pokus o doménu cz, například mezi souputníky Petra Veselého a Václava Stratila v sekci výtvarné, mě to nepřesvědčilo. Pro opatrnost? Patrně… memoruji-li opětovně třeba dvojverší (pod stejnojmenným básnickým názvem „Opatrnost“) z prvotiny: „než vlezu do postele / raděj si ostříhám nehty.“
Stále jako by mi tam něco scházelo. Co do… dotažení, dovtělení. Avšak s otevřením této následné, po pětadvaceti letech vydané sbírky – ihned s přečtením trojverší „večer“ („kocour se dívá / do zahrady / půjdeme spát“) či čtyřverší „obraz“ („trval mi / chvilku / teď tu bude / ležet roky“) – něco se prolnulo, ba do srdce sjelo… z mysli. Čím to? Že by až redaktorsko-editorským zásahem zkušeného Milana Ohniska? Nebo již v zenovém duchu někdejšího rozhovoru s Pallou-dramatikem ve scénáři k jeho hře Sajns fikšn (2012): „Když chceš být v něčem dobrý, dělej něco jiného. Letos jsem betonoval schody.“ – zateplil dům, vyměnil okna, krytinu, prohloubil studnu?
V sebeironicky pojatém doslovu o tom jeho autorské alter ego prohlašuje, že volilo „minimální formu, aby slova neměla šanci vlastního bujení“. Jenomže k minimální formě se Palla uchyloval i předtím. Nyní však jeho básnický výraz „neklouže“, je přesněji řezaný (odpichem veršů, zvukomalbou) a – jak to říct – v několika zdařilých zastaveních se navenek jako by až skryl do hávu ochuzení („štěstí“): „víno / plné much / pes štěká / nic se nezměnilo.“ Je vlastně svátek číst, promeditovávat těch několik běžných výrazů, čímž konečně jako by se otevřela řeč až do atomů, do jaderných částic, uvolňující tak nejskrytější jazykové síly. Někdo krátké útvary nebere vážně, anebo bere vážně jen pro silnou myšlenku, metaforu či dodržení formy (ritornel, haiku, distichon). Palla-básník toho teď dosahuje nejprivátnějšími slovy, syntaxí a téměř nemyšlením („leden“): „pes s kocourem / spí u kamen / já kouřím.“ – Vždyť dál… je pouze náš dech, v němž dle jogínů mizí lidské slovo. Ale i povstává!
A pravda. Taky se mu to pokaždé – z hlediska poezie – dotáhnout nezdaří („někdy stačí“): „když / sedím / hledím / a cpu se masem,“ sklouzávaje k tzv. pallovskému humoru či insitnosti; nicméně opodál to zase nahradí („někdo závodí“): „já postávám / někdy však popojdu / jak kdy,“ a dokonce vyšvihne i pětiverší („slyším“): „zvuk kosy / obtahované brouskem / sem a tam / potom ticho / asi plivnutí.“ Zkrátka pro těch deset, dvanáct, patnáct vykroužených textů (z padesáti) je to ve vývoji české krátké básně, vědomě započaté Egonem Bondym a Ivo Vodseďálkem (1950/51), sbírka prubířská!
A nelze nepodotknout: pozoruhodná i coby artefakt, pokračující tak v konceptualistické tradici Pallovy „nečitelnosti“ (Njkpůúp kkléedc, 2011; Nečitelná kniha, 2017). Protentokrát však výtvarné: Pro rovnomocný počet padesáti tušových ilustrací, jež vlastně „nic neilustrují“, znejišťuje se v auto-doslovu, neboť „vznikly ve tmě při zavřených očích“. Přesto však svou zvláštní dostředivostí a expresivitou – na pomezí mandaly a kaligrafie – jako by dodávaly opodstatnění, ba nevědomí či takřka glosolálii těm několika málo slovům stačícím snad na báseň („měsíc ve skříni“): „namaloval jsem / jen tak / v pátek.“
Ale i bez obrazového doprovodu, i bez všech těch doporučeníhodných rad („ – doporučuje se pouze jedna báseň na večer.“) či tvůrčích povzdechů („K čemu je to všechno vlastně dobré?“) v doslovu, bije do očí i do zkušenosti, že se zase jednou něco v naší poezii událo. Něco, co se nedá jen tak napsat, natož vyredukovat. Co teprve s roky dozrálo. Dostárlo… Ve shodě ticha, slova, osudu. Do samonosnosti řeči, „která si mluví“ (Maurice Blanchot), v níž jako by mizela dualita skrze pojmenování, jakož Mallarméem zvýrazněná protikladnost řeči básnické („esenciální“) a bezprostřední („surové“).
Ovšem napřed je třeba mít kocoura, zahradu a někoho, s kým „půjdeme spát“ – vrátíme-li se k již citovanému tercetu „večer“. Vysedávat „buď na dvoře (léto)“, případně „u kamen (zima)“, a už moc nic nechtít („když ne teď“): „tak nikdy / řekl jsem si / a přestal se snažit.“ – Však když už, přesvědčuje nás autor kvarteta „strkám“ („něco někam / trvá to dlouho / asi to vytáhnu / a potáhnu dál“), tak do nekonečna stejnými slovy, z nichž tu a tam trčí jen: ateliér, cyklista, flétna, hašiš, Kant, kombinace, texty, symfonie a voyeur.
Ale i ta se již „prosvojují“ do Pallova básnického času, potažmo „bezčasí“… odvěkému to zdroji úzkostí z osamocení a vyprahlosti kvůli dílu, tvorbě, kterým se tento básník, zdá se, jenž se zřejmě (dle životopisných zdrojů) i kvůli střílení ze vzduchovky přestěhoval do Střelic u Brna, zpod škvařených fousů vysmívá („lásko“): „až umřu / vykuř mi ho / ještě.“
***
BÁSNĚ PSANÉ NUDOU
Libor Staněk II.
S uměleckou činností Mariana Pally jsem se poprvé setkal v Moravské galerii v Brně, kde byla ke zhlédnutí autorova výstava Retrospektiva o 7 dějstvích, která se skládala z rekonstrukcí jeho uměleckých akcí. V prostorách Pražákova paláce jste tehdy mohli nalézt nevšední podívanou: Živý kurník se slepicemi, které svými pařáty „malovaly“ obrazy. Bylo na tom cosi znepokojivého. Divák těžko identifikoval, kde začíná a kde končí svět umění, který se pod Pallovým (ne)dohledem transformoval do absurdně přítomného dění, v němž slepice ťapkaly po plátně, tvoříce umělecký artefakt. Když jste si ale pak na výstavě přečetli Pallův popisek týkající se jednoho ze záznamů, které poštou rozesílal přátelům v 80. letech („Namočil jsem štětec do čaje a napsal na kámen slovo NEVÍM. Potom jsem slovo nabídl slunci. 3. 5. 1983“), nebylo pochyb o tom, že autor ví, co dělá.
Palla svými performancemi už od sedmdesátých let rád narušuje vzorce galerijního prostoru. O něco podobného se snaží i v básnických textech, které dost volně koketují s insitní či naivní poetikou, v níž je patrná snaha o co nejspontánnější a nejupřímnější tvůrčí akt bez nánosů lyricky expresivních zátěží: „až zaschne obraz / už mě nezajímá / půjde na půdu / kde zapomenut / a pokálen od holubů / získá na ceně,“ (s. 13) čteme v úvodu sbírky nazvané Smrad škvařeného fousu, která autorovi vychází po dlouhých dvaceti pěti letech. Jde o signifikantní verše, v nichž spočívá tematické meritum Pallovy poetiky. Ta mimo jiné s podvratnou ironií přistupuje – po vzoru konceptuálních tendencí – ke komodifikaci umění, což opět koreluje s jedním z autorových výroků na zmiňované výstavě: „Hodnota umění je vůbec věc podivná. Abych tuto hodnotu prozkoumal, namaloval jsem dvacet stejných obrazů, do kterých jsem přímo vepsal různé ceny v rozpětí od šesti do šedesáti tisíc. Pouze jeden byl za pivo, ale u toho cedulka oznamovala, že je již zamluven.“ Zajímavostí je také, že obálku knihy tvoří obraz, který prý vznikl tak, že si autor ustřihl vous, položil ho na prázdný obraz, zapálil jej a během vzniklého smradu se snažil obraz domalovat.
I Pallovy básnické texty s oblibou parodují institucionální svět umění se všemi jeho unifikovanými normami a zákonitostmi. Tento kriticky vysměvačný pohled, kontinuálně prostoupený celým jeho dílem, zapříčiňuje
genezi jakýchsi „antiliterátských básní“, v nichž se neděje vůbec nic, ale zároveň všechno. Napoví vždy název – pokaždé je prozrazenou pointou, a tím pádem i její plnohodnotnou součástí, třeba jako ten s názvem „pocta Kantovi“: „slunce zapadlo / tráva zavoněla / zatřepal jsem s ním / pod hvězdami / a šel spát“ (s. 32).
Palla těmito antizenovými cvičeními s elegantní
hravostí tematizuje systém konvenčních způsobů psaní, včetně utilitárního literárního prostředí. Spolu s tím ironicky paroduje stereotypní podmínky a zvyklosti, které činí text estetickým objektem a určují role producenta a recipienta. Básník tím míří k jedinému cíli – přibližuje umění životu: „kombinace / kuřecích stehýnek a / Symfonie č. 3 Es dur / ve mně vždy vyvolá / shovívavý pocit“ (s. 36). Viděné je přitom vždy ilustrováno s minimalistickou formou a obyčejnost reality je syrově obnažená: „večer vyndám zuby / a budu vzpomínat / na stéblo / které jsem strkal kamarádovi / do zadku“ (s. 63).
Pallovy texty jako by se navíc vědomě snažily, aby samotný proces psaní zůstal patrný také ještě v konečném (zapsaném) „produktu“ básně. Ty lze tedy v přeneseném slova smyslu chápat jako jakési zamrzlé „eventy“ dokumentující proběhlou činnost. Jinak řečeno: Zdá se, že je tu do básně přenášeno něco, co existuje již mimo ni: „strčil prst / do hlíny / a čekal / ani husa nepřelétla“ (s. 30). I proto je v těchto evokacích a záznamech všednosti pro autora důležitá tematizace prostředí – v létě dvůr, v zimě místo u kamen –, kde jeho básně vznikají.
Z knihy jsou v tomto ohledu klíčové zápisky nesoucí název „moje texty“: „všechny stejné jsou / avšak proč by také nebyly / když na dvoře furt sedím“ a „zase jsem čural na dvoře“: „pozoroval hvězdy / bože / i kdybys nebyl / tak je to hezký“ (s. 64), které dokonale karikují všemožně přebujelé podoby soudobé interiérové lyriky – a zároveň poodkrývají stěžejní koncept autorovy poetiky, spočívající v umanutě zaznamenávaných „prožitcích“ nudy, jež se svou ustavičnou reflexí propisují do svátečních rituálů prolamujících všední plynutí času: „když ne teď / tak nikdy řekl jsem si / a přestal se snažit“ (s. 53).
Je nutné zmínit, že básnění Mariana Pally rozhodně nespadlo z nebes. V jeho poetice najdeme ozvuky undergroundové poezie včetně poezie trapné, jejíž guru Egon Bondy sázel na podobné neestetické techniky. Některé absurdně dadaistické texty mohou zase asociovat poezii Ivana Wernische. Pallova originalita se ale ukazuje především v propojení s jeho výtvarně konceptuálním backgroundem, což z jeho díla činí inovativně komplexní a s ničím nezaměnitelný umělecký svět. Ten snese srovnání například s tvorbou slavné srbské konceptuální umělkyně Mariny Abramovićové – i ona dává přednost procesu tvorby před samotným výsledkem.
