recenze v Advojce
Autor / Martin Lukáš Datum / 15.8.2018
V kterémsi ušlechtilejším světě
Nad Pernambucem Ivana Wernische
Novou básnickou sbírkou se Ivan Wernisch vrací tam, kde se cítí jako doma: do archaicky iluzivního světa, kterému je vlastní tesklivá nostalgie a v němž poetické a mnohdy absurdně působící fragmenty dávají nepoměrně větší smysl než svět kolem nás.
Kdykoli čtu Wernische, bývám rozpolcený. Zleva mě přepadá úžas, provázený chutí odejít do veršů, jejichž smysl je slastné nechápat. Zprava mě brzdí obavy, že mě básník sprostě vodí za nos. Plody jeho schopnosti narýsovat v pár řádcích svébytný svět jsou pro mě zabarveny pochybností, zda jsem „správně“ prohlédl všechny aluze. Je to hloupé, ale taková je zkušenost. Přes veškerou původnost mají v sobě Wernischovy texty něco připomínavého, co bych rád jednou pojmenoval. A zatím se jen každý verš podobá verši, který se zase podobá verši, a tak nezbývá než se ochotně poddat iluzi nemístných souvislostí a laskavě věřit, že „v některém z vedlejších světů“ se tohle stalo. Nejinak je tomu v nové Wernischově sbírce Pernambuco, v níž pro existenci stejnojmenné lodi není pádnější důvod, než že se její jméno líbí námořníku s papírovou kytkou v knofl íkové dírce. Nebo to byl profesor hrabě Květenský? Či snad tlachavý strýc s plochýma nohama? Sám nevím, a pramálo na tom záleží. Rozhodující je, že kytka byla z hedvábného papíru a voněla jako opravdová.
Prchat často a vytrvale
Je to prosté: vedle světa pátečních nákupů a tramvajových výluk je svět mluvících salámů a nepravděpodobných schůzek kazisvětů a cour, které nikdy neskončí, protože nikdy nezačaly. Svět první Wernisch od počátku své tvorby chronicky opouští pro svět druhý, kde smí dosyta hýčkat svoji zbujnou obraznost, napájenou ze všetečné touhy „být jinde“. Přesto se v souvislosti s jeho posledními sbírkami mluví o tom, že na stará kolena bilancuje, že v básních uplatňuje perspektivu osobního života a víc než kdykoli předtím ukazuje verši do světa důvodů a účelů. Zároveň je mu vytýkáno, že se opakuje, že si své už vydobyl, ovládl a dál že jen reprodukuje tutéž píseň na starý motiv, třebaže to dělá mistrně a pokaždé v nových aranžích. Pernambuco tyhle názory příliš nepotvrzuje.
Dvanáct různě rozsáhlých oddílů člení básně podle tematického klíče, což vzhledem k jejich specifické povaze působí poněkud bezradně. Zato celek sbírky mluví jasně: od úvodní básně Narozeniny po závěrečnou Poslední soud listujeme v albu hutných dramatických miniatur, z nichž i ta nejbanálnější se podílí na evokaci hotové hlubiny nevyslovených dějů, rovným dílem malicherných i okouzlujících. Rozumím tomu tak, že báseň je pro Wernische a jeho čtenáře dočasnou jízdenkou „odtud“ kamkoli jinam. A má -li se prchat často a vytrvale, je třeba stále znovu psát i číst (tolik mimochodem k problému opakujícího se básníka). Za těchto podmínek se pak snadno podaří i pitomina, která si na rozpoznání svého půvabu musí počkat.
Když Wernisch řádí bez skrupulí, je to požitek; když báseň nutí do anekdoty, oslabuje možnosti svých veršů. Nejživěji působí texty zrozené z neopakovaného nápadu, z úsporného navození situace, již nejsme s to na základě podaných „informací“ rekonstruovat, osmyslnit třeba jen jedinou přiléhavou větou. Tím silnější je napětí mezi slovy: „Mastnotou tesknou/ dlážky se lesknou,/ když slunce hasne/ a žena oděná/ podvazkovým pásem/ prochází rozlehlým domem.“ A tím víc se lze domýšlet: „ON/ (dívá se na hodinky)/ Nuže (bere klobouk a zvedá se),/ bylo mi ctí, avšak tato bukolika// (zde fragment končí)“.
Zvyknout si na naschvály
Je snadné se do Wernische začíst, ale báseň-fragment a spolu s ní i uhrančivá atmosféra musí podle všech pravidel „přestat“ ve chvíli, kdy to právě začínalo být zajímavé. Rafinované je to jen potud, pokud budeme sledovat básníkův záměr. Čtenáři trapně lpící na závěru jej sotva mohou zajímat. Ale nakonec i na naschvály si lze zvyknout. Jako jsme si zvykli na sebe-si -vědomé vyprávění Jiřího Kratochvila, které přese všechny zcizující fígly dokážeme číst jako iluzivní příběh, zvykli jsme si i na Wernischovy amputované (či nikdy nenapsané) začátky a konce. Ani básně tak nepokrytě bezúčelné nemohou zůstat viset ve vzduchoprázdnu.
Navzdory své brizanci působí Wernischovy texty čím dál archaičtěji. Jsou jaksi ušlechtilé a nadto podivně teskné, protože vypovídají o starém, důstojném, řádem nadaném světě. Co bylo kdysi napsáno s patosem a upřímným přesvědčením, zní dnes nadneseně a bezděčně ironicky. Tak i disparátní, vyšinutý svět Pernambuca působí smysluplněji než náš současný svět. Jaký to paradox.
Novou básnickou sbírkou se Ivan Wernisch vrací tam, kde se cítí jako doma: do archaicky iluzivního světa, kterému je vlastní tesklivá nostalgie a v němž poetické a mnohdy absurdně působící fragmenty dávají nepoměrně větší smysl než svět kolem nás.
Kdykoli čtu Wernische, bývám rozpolcený. Zleva mě přepadá úžas, provázený chutí odejít do veršů, jejichž smysl je slastné nechápat. Zprava mě brzdí obavy, že mě básník sprostě vodí za nos. Plody jeho schopnosti narýsovat v pár řádcích svébytný svět jsou pro mě zabarveny pochybností, zda jsem „správně“ prohlédl všechny aluze. Je to hloupé, ale taková je zkušenost. Přes veškerou původnost mají v sobě Wernischovy texty něco připomínavého, co bych rád jednou pojmenoval. A zatím se jen každý verš podobá verši, který se zase podobá verši, a tak nezbývá než se ochotně poddat iluzi nemístných souvislostí a laskavě věřit, že „v některém z vedlejších světů“ se tohle stalo. Nejinak je tomu v nové Wernischově sbírce Pernambuco, v níž pro existenci stejnojmenné lodi není pádnější důvod, než že se její jméno líbí námořníku s papírovou kytkou v knofl íkové dírce. Nebo to byl profesor hrabě Květenský? Či snad tlachavý strýc s plochýma nohama? Sám nevím, a pramálo na tom záleží. Rozhodující je, že kytka byla z hedvábného papíru a voněla jako opravdová.
Prchat často a vytrvale
Je to prosté: vedle světa pátečních nákupů a tramvajových výluk je svět mluvících salámů a nepravděpodobných schůzek kazisvětů a cour, které nikdy neskončí, protože nikdy nezačaly. Svět první Wernisch od počátku své tvorby chronicky opouští pro svět druhý, kde smí dosyta hýčkat svoji zbujnou obraznost, napájenou ze všetečné touhy „být jinde“. Přesto se v souvislosti s jeho posledními sbírkami mluví o tom, že na stará kolena bilancuje, že v básních uplatňuje perspektivu osobního života a víc než kdykoli předtím ukazuje verši do světa důvodů a účelů. Zároveň je mu vytýkáno, že se opakuje, že si své už vydobyl, ovládl a dál že jen reprodukuje tutéž píseň na starý motiv, třebaže to dělá mistrně a pokaždé v nových aranžích. Pernambuco tyhle názory příliš nepotvrzuje.
Dvanáct různě rozsáhlých oddílů člení básně podle tematického klíče, což vzhledem k jejich specifické povaze působí poněkud bezradně. Zato celek sbírky mluví jasně: od úvodní básně Narozeniny po závěrečnou Poslední soud listujeme v albu hutných dramatických miniatur, z nichž i ta nejbanálnější se podílí na evokaci hotové hlubiny nevyslovených dějů, rovným dílem malicherných i okouzlujících. Rozumím tomu tak, že báseň je pro Wernische a jeho čtenáře dočasnou jízdenkou „odtud“ kamkoli jinam. A má -li se prchat často a vytrvale, je třeba stále znovu psát i číst (tolik mimochodem k problému opakujícího se básníka). Za těchto podmínek se pak snadno podaří i pitomina, která si na rozpoznání svého půvabu musí počkat.
Když Wernisch řádí bez skrupulí, je to požitek; když báseň nutí do anekdoty, oslabuje možnosti svých veršů. Nejživěji působí texty zrozené z neopakovaného nápadu, z úsporného navození situace, již nejsme s to na základě podaných „informací“ rekonstruovat, osmyslnit třeba jen jedinou přiléhavou větou. Tím silnější je napětí mezi slovy: „Mastnotou tesknou/ dlážky se lesknou,/ když slunce hasne/ a žena oděná/ podvazkovým pásem/ prochází rozlehlým domem.“ A tím víc se lze domýšlet: „ON/ (dívá se na hodinky)/ Nuže (bere klobouk a zvedá se),/ bylo mi ctí, avšak tato bukolika// (zde fragment končí)“.
Zvyknout si na naschvály
Je snadné se do Wernische začíst, ale báseň-fragment a spolu s ní i uhrančivá atmosféra musí podle všech pravidel „přestat“ ve chvíli, kdy to právě začínalo být zajímavé. Rafinované je to jen potud, pokud budeme sledovat básníkův záměr. Čtenáři trapně lpící na závěru jej sotva mohou zajímat. Ale nakonec i na naschvály si lze zvyknout. Jako jsme si zvykli na sebe-si -vědomé vyprávění Jiřího Kratochvila, které přese všechny zcizující fígly dokážeme číst jako iluzivní příběh, zvykli jsme si i na Wernischovy amputované (či nikdy nenapsané) začátky a konce. Ani básně tak nepokrytě bezúčelné nemohou zůstat viset ve vzduchoprázdnu.
Navzdory své brizanci působí Wernischovy texty čím dál archaičtěji. Jsou jaksi ušlechtilé a nadto podivně teskné, protože vypovídají o starém, důstojném, řádem nadaném světě. Co bylo kdysi napsáno s patosem a upřímným přesvědčením, zní dnes nadneseně a bezděčně ironicky. Tak i disparátní, vyšinutý svět Pernambuca působí smysluplněji než náš současný svět. Jaký to paradox.
