Pérák rozkope zadnice náckům, tibetským mnichům i Valkýrám.
Pérák představuje českou verzi Supermana. Mýtus kolující za druhé světové války – pro dospělé tajemný odbojář proti nacistům s mílovými skoky, pro děti neméně tajemný strašák s nemenšími skoky. A od té doby tenhle superhrdina infiltruje i českou kulturu; například v knize Petra Stančíka.
Příběh začíná akcí, která by měla končit jako záchrana svatováclavské koruny dříve, než ji Němci roztaví, protože jim docházejí kovy. Operace ale nabírá nový směr poté, co se zde objeví pravý árijec Reinhard Heydrich. Naštěstí situaci zachraňuje pověstný Pérák. Spolu s ním se pak vydáváme na cestu za vlastním původem a láskou. A tato cesta bude bohatě lemována výbuchy nacistických maschinen a uťatými blond hlavami.
V nejhrubších obrysech předává Stančíkův Pérák typický akční béčkový příběh. Souboj proti zlu očima výjimečného jednotlivce. Tento příběh koření všechna klišé, která si s takovým konstruktem dovedete spojit.
Ale Stančík dokáže vyvést pozadí takovým způsobem, že celou knihu posune jinam. Dovede stylově vytříbit humor takovým způsobem, že právě ta klišé jsou tím, co byste jinak postrádali.
Stančík má totiž krásný smysl pro absurdní humor. Ačkoli z hodně jiného gusta, mnohdy mi svými literárními výpady připomněl Williama Sewarda Burroughse; to když se nezdráhá odbočovat ke krátkým groteskám, které sice neposunou děj dál, ale v neuvěřitelně nahuštěné absurditě provedou krásný výpad na centrum smíchu. Případně zatnou sekyru do společnosti.
Valkýra zapne trysku na zápěstí a vrazí mu motorizovanou facku
Ano, absurdita – tou Pérák vskutku kypí. A to se jen stupňuje. Zpočátku čtete knihu jen s lehkým nadhledem. Dobré, trochu brakově švihlé potrhlými vynálezy, ale nic extra. Pak toho je víc. A pak ještě víc.
A ve chvíli, kdy sledujeme silvestrovskou párty u Hermanna Göringa, to už se čtenář válí smíchy pod stolem. Pak přijdou problémy s hajlováním – čtete-li knihu v hromadné dopravě, připravte se, že se na vás budou spolucestující opravdu podivně koukat, až vybuchnete smíchy. Kdyby Pérák vyšel v angličtině, doporučí ho sedm z šesti Monty Pythonů.
Stančík má velmi úsporný styl. Žádná košatá, pompézní souvětí, místo toho přicházejí krátké a odsekávané věty, jež jen podtrhují civilní a cynický nádech.
Co navíc z Péráka dělá něco výjimečného, je zpracování. A to ani zdaleka nemluvíme jen o povedené obálce Hzy Bažanta (kdo chce vědět víc o jeho spojení s Pérákem, najde si KomiksFest! Revue z roku 2009), kterou knize Druhé město vtisklo.
Autor a vydavatel téměř každou stránku lemují glosami u kraje listu. Jistě, čas od času jde skutečně o nějaké to seznamování čtenáře s reáliemi, ale většinou bodují jako řízně humorné komentáře povyšující celou publikaci někam jinam. Mnohdy dokonce převyšují svou zábavností samotné hlavní dění. A platí totéž – s přibývajícími stránkami bobtnají v krásné květy vtipu.
Ne nějaká obyčejná lest, nýbrž lest nordická, tedy rasově čistá
Nemluvě o tom, jak stylové jsou doplňující dobové reklamy. Ve 2. světové válce mohli zvítězit, ale ne podle svého vkusu. Proto raději stylově prohráli.
Jedinou (ovšem dost zásadní) věcí, která se dá zpracování vytknout, je druhá strana textu. Sazba leze až tak blízko k vazbě, že musí čtenář rvát knihu až téměř k prasknutí, aby dohlédl na nejzazší písmena. Pokud Pérák opět tak zaboduje, v příštím vydání by bylo zajisté záhodno se o tenhle neduh postarat.
Divím se, že jsem Péráka nezachytil již při jeho prvním vydání, jde totiž o knihu abnormálně vytříbenou jak z hlediska autorského, tak z hlediska zpracování. Petr Stančík představuje na české scéně velký úkaz. Jen málokdy cítíte tak silně, jak se autor postupně vpíjí do vyprávění, až z něj nakonec musel sršet jako ta zatracená fontána. Kniha, ke které se rozhodně vyplatí vracet. I kdyby jen pro prolistování.
