Ti, kteří pravidelně sledují současnou českou prózu prózu, zažívají v letošním roce doslova žně. Již před prázdninami vyšlo několik titulů, jež mohou aspirovat na významné literární ceny. A to se pořád ještě čeká na nakladatelsky nejpřitažlivější předvánoční týdny.
V hluchém mezidobí, ke konci prázdnin, kdy se knižní trh po chudých měsících teprve rozehřívá, navíc nakladatelství Druhé město vydalo třetí prozaickou knihu spisovatelky a novinářky Dory Kaprálové (* 1975) s názvem Ostrovy.
V jedenadvaceti textech autorka důmyslně kombinuje odpozoužívání odpozorované mikropříběhy či situace každodenního života – většinou se odehrávají v Berlíně, kde Dora Kaprálová žije – s drobnými úvahami a příběhy zasazenými do jiného času a prostoru. Od návštěvy hrobu spisovatelky Libuše Moníkové se vypravěčka přenese do dětství stráveného na chatě v Praskolesích, od úvah o domově k setkání s berlínským bezdomovcem, od e-mailové korespondence s českým kamarádem žijícím v Gruzii ke vzpomínkám na sexuální zneužívání v Arizoně. Dora Kaprá Kaprálová lová s lehkostí jež přitom píše lehkostí, je na současné české literární scéně vzácná, ne-li ojedinělá. Díky tomu jsou švy časoprostorových přeskoků zcela hladké.
Není tajemstvím, že jsou povídky obecně méně (d)oceňované než delší prozaické útvary; zvlášť povídky, jaké píše Dora Kaprálová. Decentní, jazykově podmanivé, jež už jen tím, jak jsou napsané, vybízejí k opakované četbě. Pokud poroty literárních cen Ostrovy opominou, nebude to nijak překvapivé. Byla by však škoda, kdyby knihu pominuli čtenáři.