I Češka žijící v Berlíně se může stát odbornicí na ostrovy. Nebo alespoň na
ostrovy v přeneseném smyslu. Dora Kaprálová povídkovým souborem Ostrovy
přináší letos první českou beletristickou knihu, která opravdu stojí za
pozornost. Čekání na nějaký významný počin sice trvalo až do září, stálo to
ale za to.

Během celého léta se v domácím literárním provozu stále opakovala jedna
zásadní obava: Jestli bude česká produkce na podzim stejně slabá jako na
jaře, tak snad letos ani nebude z čeho vybírat laureáty všech možných
ocenění… Po prázdninách ale začíná druhá část literární sezony a zdá se, že
by se mohlo blýskat na lepší časy. První vlaštovkou lepších zítřků je
povídková kniha Dory Kaprálové (1975) s názvem Ostrovy, jež bude evidentně
patřit rovněž k vrcholům letošního českého literárního roku.

Nicméně zde je nutno mírně odbočit. Při čtení kupříkladu britského deníku The
Guardian praští do očí, jak moc se britští recenzenti věnují anglicky psané
literatuře a že ve srovnání s nimi se česká média domácí literaturou
zaobírají opravdu minimálně. To má ovšem spoustu dobrých důvodů: jednak je
britských čtenářů více, což se odráží v celkové síle (včetně té ekonomické)
britských médií, a také můžeme snadno říct, že anglicky psaná literatura je
prostě kvalitnější. I proto, že je v ní daleko větší konkurence.

Bylo by hezké, kdyby česká média zhodnotila veškerou českou tvorbu, ale to
jde stěží u filmu, kde se objeví do třiceti novinek ročně, nikoliv v
literatuře. Snad by stačilo, kdyby recenzentský „čtenářský předvoj“
doporučil, co za četbu opravdu stojí, jenže tady stojíme ještě před jedním
problémem. Někdy už totiž může být recenzent tak uondaný vší literární
průměrností, kterou musí přečíst, že nakonec vyzdvihne nějakou knihu jen
proto, že ji byl schopný dočíst.

Ostatně fakt, že o nějakém literárním díle nakrásně mluvíte jako o nejlepší
české knize roku, zdaleka neznamená, že uspěje v zahraničí. Zaprvé je těžké
cokoliv předpovídat a zadruhé to, že považujeme nějakou českou knihu za
dobrou, ještě neříká nic o tom, zda je či není pouze lokální záležitostí. A
to třeba ne co se samotné literární kvality týče, nýbrž pouze tématem.

Menší průtok, prosím

Jak dopadnou Ostrovy Dory Kaprálové, vydané nakladatelstvím Druhé město,
u čtenářů, recenzentů, porotců cen nebo překladatelů a zahraničních
čtenářů, teprve uvidíme. Každopádně se brněnské autorce dlouhodobě žijící v
Berlíně povedlo to, na co spousta literátů marně čeká třeba celý život:
její téma se výborně potkalo – přesněji řečeno proťalo – s formou.

Před třemi roky v rozhovoru pro Lidové noviny Dora Kaprálová podotkla:
„Když to řeknu pateticky, psaní je mi příliš intimní a drahé na to, abych
ho vnímala spekulativně. Což je samozřejmě chyba, možná lenost, elitářství,
láska k poezii a nedostatek prozatérské pokory – ale je v tom i vnitřní
svoboda. Třeba ještě napíšu něco méně průtokového, kdoví, třeba naplním
nějakou tu přehradu, románový kosmos. Fascinuje mě dobrý román, zvlášť
pokud v něm najdu styčné body s poezií, špatný mě většinou uspává. Špatná
povídka je v tomto smyslu čitelnější a za to je třeba autorům děkovat.“

To řekla v době, kdy jí právě vyšel Berlínský zápisník (2016), stvořený z
popudu nakladatele Martina Reinera, jenž autorku vyzval, aby psala
pravidelný blog na jeho stránkách. O dva roky dříve vydala Zimní knihu o
lásce (2014), kde byl zase spouštěčem text Pétera Esterházyho Jedna žena,
jehož variaci brněnská prozaička stvořila.

Jako kdyby Dora Kaprálová byla natolik spontánní, neambiciózní či
rozevlátá, že vždycky potřebuje nějaký vnější podnět. Připočtěme k tomu
fakt, že v roce 2001 vydala divadelní hru Výšiny, spojenou ještě se studiem
dramaturgie a scenáristiky na JAMU, kterou o čtyři roky později následovala
„ literární zakázka“, knižní rozhovor s Květou Legátovou Návrat do Želar –
a pak přišlo téměř desetileté autorské ticho. Což není nic netradičního,
jenom potvrzení sympatické neschopnosti souvislého budování literární
kariéry.

Podnět k napsání nyní vydaných Ostrovů přišel rovněž zvenčí – autorku
oslovila rozhlasová redaktorka. Zimní kniha o lásce byla rozvernou, ale
poněkud umanutě kolovrátkovitou hříčkou, Berlínský zápisník pro změnu
leckdy vykazoval meandrovitost deníkového psaní, takže když si člověk
přečetl, že Dora Kaprálová nyní vydá knihu povídek, znělo to spíš varovně
než nadějně. Co se dalo čekat? Že to budou kratší prózy, o kterých se
z nedostatku jiného názvosloví bude mluvit jako o povídkách, přestože se o
klasické povídky nebude jednat? Jenže brněnská prozaička překvapila svou
ukázněností. Jde o soubor opravdových povídek, jakkoli by autorčinu
modernímu střihu prospělo odstranění závěrečného shrnutí či poučení, v němž
si literátka pateticky libuje.

Čechovův bonsaj

Aby to nevypadalo, že je Dora Kaprálová geniální popleta, která vlastně
vůbec neví, co činí, v rozhovoru pro web H7O sama velmi přesně popsala
vlastní „pokrok“: „Formální posun je snad v tom, že chci čím dál zřetelněji
vyprávět ucelené příběhy, že jsem posedlá rozkoší z povídkového žánru,
který je pro mě něco jako románový bonsaj. A líbí se mi důraz na pointu,
čechovovský humor a stesk a až absurdně průzračná jednoduchost sdělení.“

Pokud platí občasné bohorovné klišé, že každá látka si svou formu najde
sama, je na tom hodně pravdy. Pro spisovatele skutečně nemá cenu tlačit na
autorskou pilu, lepší je nechat se látkou vést. Nicméně to ještě zdaleka
nezaručuje úspěch: není jisté, že to, co mělo či chtělo být řečeno,
textovou sítí neproteče, respektive neuteče. V případě Dory Kaprálové to
znamená, že v Ostrovech konečně nalezla vhodnou formu pro svůj autorský
způsob psaní. A to i přesto, že povídka obecně vyžaduje od literáta asi
největší kázeň – musejí vzniknout dokonalé textové ostrovy.

Dalším z dopadů zmíněné nesoustavnosti recenzentského kypření českého
literárního záhumenku je skutečnost, že chybí připomínání starších knih:
vše je přetržité a vše je okamžitě zapomenuto, překryto čímsi novějším.
Ovšem Ostrovy připomínají druhou knihu Jany Šrámkové (1982) Zázemí z roku
2013, kde se hned na úvodních stránkách píše: „Vdala jsem se dřív, než jsem
zjistila, že chci nosit Tvoje jméno nadosmrti.“

Zde to citujeme proto, že čtenářky Šrámkové autobiografického textu
zdůrazňovaly nápadnou nenápadnost až neviditelnost vypravěččina manžela. A
to je tematický bod, který má Zázemí společný s Ostrovy. I v povídkách Dory
Kaprálové nepřítomnost mužského úhlu rodinného víceúhelníku až křičí, aby
byla nakonec nasvícena a následně i zalátána jako děravá pata na ponožce.

Jana Šrámková si v Zázemí vytvořila rámcovým příběhem o babičce prostor
k psaní de facto o čemkoliv, přesto text nakonec působí uceleně. Způsobem
„pytel blech“ je tak možná nakonec bližší Berlínskému zápisníku než
Ostrovům – tam, kde Jana Šrámková píše o knize Olgy Tokarczukové, Dora
Kaprálová zajímavým způsobem nahlíží román Václava Kahudy. Berlínský
zápisník ovšem onu scelující ohrádku postrádá – někdo v tom může vidět
neschopnost, jiný odvážné gesto. To aktuální Ostrovy už jsou spoutány
obručí. Všech jedenadvacet povídek v názvu nese Ostrov… a autorka má, zdá
se, vše pod kontrolou. Tedy kromě dějů suverénně vyprávěných příběhů – je
totiž především pozorovatelkou a svědkyní.

Radost a stud v jednom

Zahrada Finzi-Continiů či Zlaté brejličky jsou asi nejslavnější prózy
ferrarského literáta Giorgia Bassaniho. Jejich přitažlivost nespočívá jen v
samotných silných, tragických příbězích, které předkládá. Kouzlo Bassaniho
povídek a novel tkví i v tom, jak se s vypravěčem k těmto příběhům
posouváme. Jak je náhodně potkáváme a postupně s děsem nahlížíme další a
další kontury a jejich důsledky.

V tomto směru se k Bassaniho metodě Dora Kaprálová často nepřímo uchyluje a
taky se mu vyrovnává. Například v Ostrově ohraničené naděje, kde se skrze
starou ženu vracíme na jeden ostrov na Dunaji, na němž si před válkou
zřídili levicově smýšlející Židé chatařskou kolonii. Úžasná
několikastránková – opět vertikální – sonda do 20. století, jež mimo jiné
ukazuje, že i dnes lze být autentickým středoevropským literátem.

Zmíněná povídka také tematizuje fakt, že se Dora Kaprálová zabývá
rozhlasovými reportážemi a dokumenty. Její autorský naturel se mísí s
dokumentaristkou, která se do děje snaží zasahovat co nejméně, je však o to
vybíravější, co se týče samotného objektu zájmu. Brněnská spisovatelka je
jako dlouhým hladem už téměř šílená šelma, kterou zajímá jen maso – a nejen
maso, ale hned ten největší kus.

Čteme o tom třeba v Ostrově ohraničené blízkosti: „Pod skalou jsme potkali
místního idiota. Pokynul nám obří vodnatou hlavou na pozdrav, neříkal nic,
jen vydával hekavé zvuky. V tu chvíli jsem zatoužila točit raději o něm.
Jenže Ladislav mě nenechal. Stáli jsme na kopci.“

Ještě dojemněji je tato vypravěččina slabost, chvíle, kdy si nemůže pomoct,
kdy se nemůže sama sobě ubránit, zobrazena v Ostrově ohraničeného
porozumění. V ní se setkává s kamarádkou na nádraží, je však čím dál
uhranutější nesouměrnou mileneckou dvojicí, kterou chce pozorovat, dokud to
jde, od čehož ji odjezd a loučení s kamarádkou jen zdržuje: „Mlčky jsme se
objaly, ale nezamávaly si. Nebyla jsem si jistá, jestli se mezi námi něco
nepokazilo. Byla jsem ráda, že je pryč, a styděla se za to.“

Naše tající rampouchy

Možná je soubor jedenadvaceti Ostrovů čtenářsky fascinující právě i tím
všeprostupujícím protikladem. Na jednu stranu neustále sledujeme onu
osamělou, vyhladovělou příběhovou šelmu v přestrojení za českou ženu a
matku na berlínských ulicích. Na druhou stranu povídky svým pozvolným
tempem připomínají ostrovy, které se postupně vynořují na obzoru, jak naše
loď vyjíždí z přístavu na širé moře.

I když sama Dora Kaprálová vlastní tvůrčí metodu pravděpodobně
charakterizovala nejpřiléhavěji – tající rampouchy příběhů: „K životu jsme
totiž přitlučeni hřebíky slov... Proto si vyprávíme příběhy, i když jsou to
kolikrát jen fragmenty podobné tajícím rampouchům. Ohmatáváme naslepo
prostor vět, protože se potřebujeme dotýkat rameny, abychom nezmrzli. Až se
nečekaně ochladí.“