DNES MI PÁNBŮH POSLAL ANDĚLA, ABY MI ŘEKL, ŽE JSEM VYPŘAŽENÝ

Začnu neobvykle. Asi překvapí počet stran. Proč 46 a 39, a ne dohromady 85? Odpověď je jednoduchá: Jde o dvě sbírky v jedné vazbě, ale šikovně k sobě obrácené vzhůru nohama. Jen nelze určit, která strana je líc a která rub. Každá sbírka má vlastní stránkování, jež je třeba respektovat. Už jsem podobně vypravenou knihu viděla, je to zajímavý nápad. Samozřejmě má kniha také dva názvy. Ten první, O jablko lehčí ráj, mě zaujal okamžitě: jako by ztráta mohla být také odlehčením. Druhý, Ranní, je konvenční, poněkud nedořečený. Člověka napadne: ranní káva nebo ranní zprávy, ranní rozjímání nebo… cokoli. Teprve při čtení se vyjasní.
Co tato dvojkniha nabízí? Z hlediska formy dva způsoby vyjádření poetického vnímání světa: tradiční verše a lyrickou prózu. Z hlediska obsahu předkládá prožívání vlastního lehce dramatizujícího, ale zároveň diskrétního stesku ze stárnutí, na druhé straně nevtíravou empatii s neznámými spolubližními. Záměrně používám tento poněkud archaizující výraz, neboť Kukal nevnímá lidi jen jako bezejmenné kolemjdoucí. Ve zkratce vykreslí lidskou komedii.
Vraťme se ke sbírce básní nazvané O jablko lehčí ráj. Naprosto souhlasím s charakteristikou Martina Reinera, že Petr Kukal je básník tradiční. Což znamená, že je mu vlastní verš vázaný, rýmovaný. Nemluvíme ovšem (až na výjimky) o přísně dodržovaných trochejích, daktylech či jambech. Také nemluvíme o dvojverší, čtyřverší, šestiverší atd., protože básník se neřídí počítadlem.
Takže ano, čteme tradiční rýmované verše, které ovšem netvoří přesný šik, zato jsou výrazně, ale svobodně melodické. Je to melodičnost velice přirozená, příjemná, má spád, téměř každá báseň drží vlastní hudební větu. Ovšem také nebezpečně svádí k rýmu často očekávanému, aby nedošlo k melodickému škobrtnutí: „Dorůstá měsíc nad Třeboní / jako včera a jako vloni.“ (s. 46) Nebo: „Maličký plácek za návsí, / víc hlíny nežli trávy. / Táhnem´ ulicí. V řadách psi / nás zpoza plotů zdraví.“ (s. 24) A do třetice: „a noční orel do sedmého patra / zaletí vyrvat další smutná játra…“ (s. 30) A jsou tu i další podobné rýmy: v klínu-vínu, brachu-strachu, vlajky-hájky… Takové rýmy sem ovšem přirozeně zapadají, málem bychom řekli: odjakživa. Je to pradávná zákonitost, ale básník ji využívá na vlastní riziko.
Ostatně: kolik zpěvavých veršů takto spontánně v průběhu doby vyznělo! A jaký paskvil by mohl vzniknout, kdyby se básník křečovitě vzpíral a rušil melodický proud verše…
Když jsem vypíchla ty nejtradičnější rýmy, pak v zájmu objektivity musím zmínit i ty originální: „Ráno mi šplíchne do bypassu – / protijed podzimního času.“ (s. 13) Dále: „Van Gogh si zase nevzal prášky. / Mlhou se klátí do nádražky.“ (s. 42) V dalších básních se rýmuje Twitter a vítr, jdeme v klusu do Globusu, máme tu třeba: staveb-na web, tiché se rýmuje s Psýché…
Berme to jako hold Nezvalovi. Nemluvím jen o lehkosti rýmu, ale také o klouzavé lehkosti melodické, která z veršů přímo tryská. To oba autory pojí.
Vezmeme-li v úvahu obsah sbírky, který je možné lapidárně vyjádřit jako stesk stárnoucího, ale pořád citlivě vnímajícího muže, jenž ovšem už sám není v oku ženské vášnivé touhy, pak se čtenáři může vybavit i stárnoucí Jan Neruda, který v parku s binoklem na očích pozoruje krásu dívenek. A samozřejmě nemůže chybět ani Antonín Sova lkající, že ona přišla na jeho sad, kde už vše odkvétalo…
Jak vidno, Kukal si přímo nabíhá, aby byl srovnáván s uvedenými velikány. Nedopatřením by se mohlo stát, že bude vnímán jako jejich básnický nohsled. Což není.
Jeho lyrický subjekt není do sebe zahleděný tesklivec. Velmi citlivě vnímá vše kolem sebe. A není to jen poetický podzim, je tu třeba Čertovka, ve které se odrážejí pouliční lampy jako „břicha ryb“, ale je to také obchodní dům či hospoda, z níž se vychází do zlatého deště Perseid. A když sněží, je básník přesvědčený, že „to Pánbůh v nebi šňupe koks“ (s. 45).
Čteme-li pozorně, vidíme, že nedominuje nostalgické ohlížení. Básník je ve společnosti van Gogha i Rubense s Venuší, jsou přítomni antičtí hrdinové, nechybí ani Charón s lodicí mezi balkony. To není pohled zpět, ale do nekonečna. I autorovy básně věnované tatínkovi mají takovou chuť: směřují za tím neznámým velkým. Svébytné místo zaujímají básně – vlastní charakteristiky: ironické, nekompromisní. Autor se mimo jiné cítí jako pátý mušketýr. Chce povědět: nadbytečný. Dosadím: noblesní.
Druhá sbírka, nazvaná Ranní, je vskutku osobitým pokračováním Nezvalova Pražského chodce. Ale vybavuje se i magický chodec Apollinairův. Můžeme si v této souvislosti připomenout i Malé básně v próze Charlese Baudelaira. Básně v próze jsou vděčnou formou. Dovolí střídmý lyrismus, ale drží je pevné věcné předivo.
Autor našich básní v próze prochází pravidelnou trasou. Je to Kampa, Staré Město a Brandýs. Zachytí jejich stálice i pohyblivost. Pokud píše o monumentech nebo náměstích či křižovatkách, je přesný a čitelný jako odpovědný průvodce městem. Ví, odkud se vydat, kam dojít, co chodce na cestě čeká. Necpe do textu nadbytečné vlastenecké dojetí, nedémonizuje historii. Ale neodepře si vlastní úvahu o posunutí hodnot, když uvažuje o osudu mariánského sloupu. Nebo připomene železářství U Rotta, kde je dnes Hard Rock Cafe, a trefně podotkne: „takže zase metal.“ (s. 26)
Jsme po krk v současnosti. Autor-chodec je příznačně sám mezi lidmi, což je velmi přiléhavá, třebaže nepřekvapivá charakteristika dneška. Text není oslavou města, alfou i omegou jsou tu lidé, zvířata, života roj. Hned v úvodu se vyřítí cyklista. V dalším textu sledujeme hejna holubů, ale ještě předtím se básník zamýšlí nad nalezenými ptačími pery a uvědomuje si, že neví, jak umírají ptáci. Na dalších stránkách se ocitáme v kaleidoskopu věcí, lidí i náhod.
Báseň v próze umožňuje významnou zkratku. Není to komentář, spíše umělecká fotografie převedená do slov. Život se tu míhá v minutách, někdy úsměvných, jindy málem tragických, jako je případ stařenky přecházející ulici. Podrobný pohled zaznamenává naše zbytečné honičky. Nebo záblesky touhy. Nebo mylné představy. Co nám zdálky připadá jako spojené ruce, nemusí být vůbec pravdivé. A naopak je čirá pravda, že pěstěná ruka s nalakovanými nehty sbírá láskyplně psí hovínko. Cizinci s fotoaparáty i holčička plačící kvůli křečkovi. Nepřehlédneme opakující se střetnutí s bezdomovci. Stačí pootočit pohled a text může snadno vyústit v sociální
ministudii. Místo toho vnímáme obrazy nenanebevzetí. K nim je přidána hrst existenciálních otázek: Co jsme? Kam směřujeme, když se pořád na kole snažíme předstihnout auta?
Chceme-li jen tak pro sebe najít jeden spojovací nýtek, pak jsou to nohy. Krásné ženské nohy-pokušitelky a ty promrzlé, zdevastované nohy bezdomovců. Lesk a bída… věčné téma.