J S E M

Jsem unavený chlap, pomalý jako slon.

Jsem zakouřený pub, kde kašlou na bonton. Jsem tlustokožný hroch a olysalý výr a zasypaný loch a pátý mušketýr.
Jsem vyškrtnutý spoj zrušených starých drah a kulka pro náboj, v němž dávno není prach.
Tak přijde k člověku to, čím si smí být jist, jako když na řeku na podzim spadne list.

Ani ve své jedenácté sbírce O jablko lehčí ráj (spolu s gloskami cyklu #Ranní ji vydalo Druhé město) si PETR KUKAL (* 1970) neodpustil pohledy pod ženská trička. Ale dokáže tuto skutečnost sám ironizovat a vztáhnout k situaci stárnoucího muže tak pochopitelně, že na to čtenáři a čtenářky rádi přistoupí a hledají v prostých verších s půvabnými metaforami a ostrými pointami průsečíky se svým vlastním osudem. Kukalova poezie nejen pro chvíle „po pátém pivu“, nejen pro „svět (…), co se náhle smrsknul do Globusu“, je ohlédnutím i za naším věkem nevinnosti.