recenze na Novinky.cz
Autor / Jindřich Göth Datum / 19.12.2018
Nulorožec. O smrti nosorožců i nezkrotném požitkářství
Po několika dětských knížkách se Petr Stančík vrací s románem „pro dospělé“, spirituální detektivkou Nulorožec. Jde v ní o mnohem víc než jen o dopadení pachatele.
Byl-li Stančíkův dosud nepřekonaný Mlýn na mumie gastronomickým porno thrillerem, těžko říct, kam zařadit Nulorožce. Formálně je to detektivka. Hlavní postavou je inspektor Libor Lavabo, který pátrá po záhadné smrti několika nosorožic. Tedy samic od nosorožců.
Nebyl by to ale Petr Stančík, kdyby mu tahle výchozí fabule nesloužila hlavně jako odrazový můstek k rozehrání něčeho hlubšího, niternějšího, co překračuje rámec vyšetřování ohavného činu. Jak řádky plynou, příběh se roztéká do stran, zabrousí i do historie – důležitou roli v něm hraje tajný deník Johana Wolfganga Goetha – a spíš než co se děje, je důležité, jak se to děje.
Lavabo je typická stančíkovská figura. Požitkář duchem i tělem. Znalec kvalitních likérů a dobrého jídla, o kterém umí vyprávět tak, že by se ke knize automaticky měly přibalovat ubrousky. Stančík jej nechá filozofovat o smyslu života, o důkazu boží existence, ale také provozovat tělesné hrátky hned s několika ženami najednou. Rozkoš, kterou Lavabo zažívá na několika úrovních, vyvěrá ze zjevné autorovy rozkoše při psaní. Není to, pravda, tak bohatá tabule jako v případě už zmíněného Mlýnu na mumie, i tak ale Nulorožecatakuje smysly a imaginaci na mnoha úrovních.
Co je na této knize cenné, kromě jazykové bohatosti a stylistické vybroušenosti, je to, že poodhaluje leccos ze Stančíkova světonázoru. Odhlédnuto od všech těch barevně vylíčených bujarých bakchanálií tu máme v Lavabovi obraz pokorného člověka, katolíka, který se upřímně a poctivě snaží nalézt řád a smysl ve světě, který už pomalu pozbývá všech základních hodnot.
O to jde Lavabovi především, proto touží vyřešit záhadný případ. To jej mimochodem pojí s klasickými hrdiny amerických detektivek drsné školy, Philem Marlowem a dalšími.
Jde o to nepochybně i Petru Stančíkovi. Jen se do tuhého boje s úmorem a úpadkem ducha nevydává do zšeřelých ulic, ale k psacímu stolu.
Byl-li Stančíkův dosud nepřekonaný Mlýn na mumie gastronomickým porno thrillerem, těžko říct, kam zařadit Nulorožce. Formálně je to detektivka. Hlavní postavou je inspektor Libor Lavabo, který pátrá po záhadné smrti několika nosorožic. Tedy samic od nosorožců.
Nebyl by to ale Petr Stančík, kdyby mu tahle výchozí fabule nesloužila hlavně jako odrazový můstek k rozehrání něčeho hlubšího, niternějšího, co překračuje rámec vyšetřování ohavného činu. Jak řádky plynou, příběh se roztéká do stran, zabrousí i do historie – důležitou roli v něm hraje tajný deník Johana Wolfganga Goetha – a spíš než co se děje, je důležité, jak se to děje.
Lavabo je typická stančíkovská figura. Požitkář duchem i tělem. Znalec kvalitních likérů a dobrého jídla, o kterém umí vyprávět tak, že by se ke knize automaticky měly přibalovat ubrousky. Stančík jej nechá filozofovat o smyslu života, o důkazu boží existence, ale také provozovat tělesné hrátky hned s několika ženami najednou. Rozkoš, kterou Lavabo zažívá na několika úrovních, vyvěrá ze zjevné autorovy rozkoše při psaní. Není to, pravda, tak bohatá tabule jako v případě už zmíněného Mlýnu na mumie, i tak ale Nulorožecatakuje smysly a imaginaci na mnoha úrovních.
Co je na této knize cenné, kromě jazykové bohatosti a stylistické vybroušenosti, je to, že poodhaluje leccos ze Stančíkova světonázoru. Odhlédnuto od všech těch barevně vylíčených bujarých bakchanálií tu máme v Lavabovi obraz pokorného člověka, katolíka, který se upřímně a poctivě snaží nalézt řád a smysl ve světě, který už pomalu pozbývá všech základních hodnot.
O to jde Lavabovi především, proto touží vyřešit záhadný případ. To jej mimochodem pojí s klasickými hrdiny amerických detektivek drsné školy, Philem Marlowem a dalšími.
Jde o to nepochybně i Petru Stančíkovi. Jen se do tuhého boje s úmorem a úpadkem ducha nevydává do zšeřelých ulic, ale k psacímu stolu.
