Všecko je tak jasný…
Básník Ohnisko – ad personam, ad rem
Nová knížka Milana Ohniska je skvělá už tím, co v ní není. Třeba houpací
koník „angažované poezie“, se kterým dneska dovádí stále větší hejno nadšených
chlapců, co se berou za všechny zdejší věci veřejné, za něž se jistě sluší brát.
Třeba za angažovanou poezii. Zatímco takoví si pod huňatou dekou laciné
ideologie leští své malicherné neurózy, Ohnisko píše. Prostě píše, protože musí.
Píše prostě, a má proč psát. A hlavně má co.
Vlastně nikdy nepsal jinak, jádro jeho veršů bylo vždycky takové. Lišily
se možná kulisy, čili dužina a slupka. Zatímco dřív si básník ulevoval hravou
stylizací, gramatickým experimentem, lehkou formální pózou, co měla nejspíš
odlákat pozornost od té tragédie, s níž žije uvnitř, dneska už ví, že na
vnějšku nesejde. Obranný mechanismus spíš brání, než by chránil. Je to jako
s tím „nechráněným stykem“, co vsadil Ohnisko do titulu své šesté sbírky.
A vůbec to není laciné, natož směšné. Je to přesně tak: risk je zisk.
Jediný možný. Stejně jako o básni neřekne nic, jestli je „dobře“ napsaná,
nebo jestli ji básník „pěkně“ postavil – jde o to, jestli se odváží
v ní bydlet.
Mám z řady takzvaných objevů zdejší poezie posledních tří pěti let
dojem, že nezvládnou právě víc než podrbat způsobně papír za ušima a možná pak
někde v hejnu těch, co spolu mluví a chodí se koupat do Kalhot nebo do
Klobouku, roztrhnout stránku. Samozřejmě že s básní někoho jiného.
A po chvíli se za to tiše omluvit. Určitě se to pěkně poslouchá, a ještě
líp se to čte. Jistě se o tom dobře píšou odborná pojednání, kterým roste
citační index jak houby po dešti. Vlastivěda, rozevírání, rakovina. Známe to.
Úsměv od ucha až do nebe a taneček před slepým zrcadlem. A jak se to asi
žije?
Ohnisko má v ohnisku své poezie výhradně sebe, svých sedmačtyřicet
let. Vystačí si vrchovatě. I když se na něj dá jít s tradiční notou
undergroundu nebo naivismu, i když se mu dají připisovat různé jiné
atributy, vlivy, inspirace. Kolik spálí času, než setřese do klávesnice všechnu
tu smrt, co mu sedí za krkem, vypíše se z úzkosti a hrůzy tím, že jim dá
jméno, navlékne je na tenkou nit komorních příběhů, které nemusejí mít někdy ani
děj, stačí když vykrouží obraz, memento mori. V Nechráněném styku si básník
nehraje, a že si umí hrát, víme. Jen tak letmo pozdraví Wernische a Fišmeistera,
Tzaru a sebe, občas se živelně zhoupne k modré obloze, ale především padá,
klesá, boří se. Má v sobě něco z démonického Ryčla, z jeho prózy
i černobílých fotografií. Nejspíš jemnou citlivost a romantický kořen – co
jiného? Svůj jedenáct let starý debut nazval Ohnisko Obejmi démona. „Náhle je
všecko / tak jasný.“
Knedlo, vepřo, zlo, Milancolia, Love!, Azurové inferno. Tenhle básník
stojí sám. Se sebou i za sebe. Před sebou dny a noci, kterými se musí
propsat, aby je přežil. Za sebou šest sbírek, které spojují. Jednak Ohniska
s ním samým. Jednak nás s Ohniskem a Ohniska s námi. Vůbec to
není laciné, natož směšné. Papír je poslední záchrana. Ty texty se ho drží zuby
nehty. Tím víc, že romantický kořen a jemná citlivost mají vedle rubu samosebou
taky nějaký líc. A sice lásku, touhu, vášeň: „Šťastně se usmála / a usla mu
v náručí / jak malé děcko // A to je milé / děti všecko.“ Žena dává
básníkovi pomocnou rukou. A nemusí být možná ani femme fatale, stačí, když
je teď a tady. Jen tak ohnisko nevyhasne.
Doufám, že Milan Ohnisko jen tak nevyhasne. Kdo by tu pak za všechny
angažované básníky psal poezii? Kdo by tu vlastně mluvil k věci?
P. S.: Básnickou sbírku Milana Ohniska Nechráněný styk vydalo brněnské nakladatelství Druhé město jako svou 73. publikaci; v redakci Miloše Voráče, grafické úpravě Bedřicha Vémoly, s ilustracemi Viktorie Rybákové.
Radim Kopáč