Retúr k Dynkovi
V úvodu Dynkovy jedenácté sbírky zazní v textu s příznačným názvem Zaměstnání básníka tato evokace: „V mládí jsem dostal příčetný nápad: / přivodit si lyrické já.“ Signalizuje spolu s titulem knihy Matka měla ráda třešně (2023) posílený návratový i bilanční tón. Opětovnou ematizaci: co to je být básníkem, jaká je role psaní. Oboje bere autor (od počátku) nevídaně vážně. Byť v sebereflexích posledních let se objevilo i úrodné rozpětí: „textový kutil“ – umělec řeči“. Píšící a jeho úděl je zahlédán i zcela odstíněně – s kusem autoironie. Psaní též úsměšněji označeno za zástěnu, „protézu“ a „podomácku vyrobenou poezii“ za možné vyhýbání se životu. Bilancování přichází v čase nové role lyrického mluvčího (prarodič), se statusem „penzisty začátečníka“. Čteme imperativ bdělého stáří bez iluzí, jež se nemá odkládat na čas „naděje nejistot“, když je člověk jen host a existuje s vědomím, že už žil. (Ostatně i to zírání těl „švarných juniorek“ se v přítomnosti vnuka promění v tajné platonizování.)
Jedním z motivů Dynky – velkého čtenáře a vyhraněného tvůrce osobní „knihovny poslední vůle“ – jsou knižní reminiscence a citace, role knih v jeho životě a psaní. Vede mimo jiné k otázce: nakolik četba může být (částečným) vehikulem vlastní tvorby (nebo jejího nasměrování); nastíní i nelehko mapovatelný vztah k umělecké tradici (kontakt či dialog s ní).
Odchod a neexistence matky nejsou líčeny nikterak expresivně či pohnutě, stávají se metronomem posunu událostí. Ale i v tomto spíše laboratorním zápisu tvoří vhodnou fólii pomáhající spatřit tušené prázdno. Dynkovy volní texty nabádavé, někdy i emfatické modality – s nastraženým lyrickým subjektem, stylizované dříve do jisté distance, pedantismu, registrační mánie, určitého hygienismu a nelyrické topornosti – přinášejí v Matce zcivilnění výrazu, větší mentální otevřenost. Tomu nepochybně napomáhá traktování chodeckých radostí, básníkova topografie Čech, neutuchající cit pro životodárné půvaby přírodního koloběhu, vědomí proměny nejen krajiny a vegetace („Dosáhli jsme Davle. Něco to s námi udělá / na soutoku Vltavy se Sázavou.“). Spočinutí v kráse, zostřené vědomím nemladé životní etapy. Zdá se, že právě koncentrovanější kroužení kolem předposledních a posledních věcí člověka rozšiřuje možnosti intersubjektivního dosahu této knížky – i za cenu, že jsou zakryty některé výrazné výrazové manýrismy dřívějšího, možná poněkud egocentrického psaní. Ovšem nepominuly autorské textové strategie, konceptualizace, izolace segmentů promluvy, volba refrénů a návratných motivů, jemné pootáčení zraku. Pokus naznačit ambivalentnost pohledu paměti na minulá dění; osobní vidění mýtu tvorby. Cenné je vědomí pokročilého smrtelnictví – kdy píšící chce mluvit proti času, „oplodnit neřeč“. Nakonec i autorská projekce vlastního konce: „Přijde příští muž.“
V čase deziluze a „smrtelné budoucnosti“, kdy jsme plně skuteční jen „setkáním s přítomností“, kdy můžeme pregnantněji zahlédnout svou konečnost, lze snad řeč a slovo nastavit proti míjení.
Grafická úprava knihy je dílem Bedřicha Vémoly. Na obálku použil Oplakávání od Jana Slováka, které představuje možná jiný kulturní kód, k Dynkovým racionálním textům však vytváří vhodný kontrast. Ovšem písmo na obálce není příliš čitelné, na vazbě některé typy jsou nezřetelné; Dynkova portrétní fotografie od Milana Ohniska o velikosti známky má do čitelnosti rovněž daleko. Estetický záměr patrný, výsledek ne moc povedený.
* * *
1) Jiří, pokusil by ses charakterizovat či vymezit svou poetiku (její směřování, „úmysl“), i když se časem přirozeně proměňuje; případně dát její záměr do vztahu k byvším uměleckým směrům či básnické tradici? – Užívaná charakteristika postmoderní (míněno v literatuře) je možná – dnes – již docela vágní. Experiment je zase velmi široká množina.
Od začátku mého básnění se mi poezie zdála být ideálním způsobem úniku… – do Giacomettiho Paláce ve čtyři hodiny ráno…, poezie krásná jako matematika, jako Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě Miloslava Ištvana…, až mě básník Veselský vyzýval: Pište lyriku! Dřív jsem říkal, že píšu poezii, ne básně. Teď ale místo neosobních Stylistických cvičení Raymonda Queneaua je pro mě směrodatná Seifertova lyrická autobiografie – Býti básníkem…
2) Roky si spolu povídáme o knížkách, jsi zanícený čtenář a znalec – nejen – (pečlivě a osobně) vybraných prozaických děl; cizí texty tvoří často kontext pro texty tvé, pracuješ s aluzemi, parafrázemi, citáty…, do svých básní zatahuješ dokonce reliéf své knihovny – „poslední vůle“. Je čtení (a kontakt s vybranými knihami) pro tebe něčím, co může „sloužit“ jako nepochybný, živý a produktivní impuls pro tvé dosud nefixované slovo, psaní?
Čtu proto, abych věděl, jak nemám psát – prohlašoval jsem v mládí. Nicméně četba a psaní jsou pro mě neoddělitelné. Čtení je součástí mé poetiky – uvádí mě do jiného stavu bystrosti…, když začnu číst, začnu básnit…
3) V posledních (několika) sbírkách cestujete – většinou se ženou – po Čechách, sám chodíváš na kratší štreky…, stává se pohyb, návštěvy rozličných míst fermentem pro tvé zápisy, které, patrně následně, ještě cizeluješ.
Procházky považuji rovněž za součást poetiky – jednak si na nich zapisuji terénní poznámky do pochůzkového zápisníčku, který mám vždycky po ruce v batohu…, a jednak se za chůze odreagovávám od sedavého způsobu psaní a píšu nepřímo – moje zadýchané podvědomí mimoděk píše za mě…
4) Zmíněný motiv mě přivádí k všetečnému dotazu – ke tvé „dílně“: jak tvé básnické texty vznikají?
Báseň u mě vzniká tak, že k první poznámce přidám druhou, třetí… a zkouším, jak to zní, jak to vypadá vytištěné. Je to proces formulování, pročítání a přepisování – znova a znova, až vznikne významovo-akusticko-optická spojitost, tedy básnický text. Jinými slovy – tak dlouho chodím se džbánem pro vodu, až přinesu víno.
Jiří Dynka, Matka měla ráda třešně. Brno, Druhé město 2023.
Rozhovor vznikl v půlce července 2023.
