Spisovatel, esejista, publicista a dramatik Jiří Kratochvil oslavil na počátku tohoto roku 75. narozeniny. U takového autora se sluší slavit po celý rok, a jako by se oslavy načasovaly do doby vinobraní, říjen je pro Jiřího Kratochvila měsícem sklizně. V nakladatelství Druhé město mu právě vychází nová kniha Lůžko je rozestlané (Nové brněnské povídky) a narozeninovým dárkem Jiřímu Kratochvilovi je i rozhlasová premiéra hry Černá skříňka, která byla natočena v brněnském studiu (více na straně 9). Konečně, dárkem jaksepatří je i tento rozhovor. S Jiřím Kratochvilem rozmlouval Tomáš Sedláček, jeho dlouholetý přítel a kolega z brněnské rozhlasové literárně dramatické redakce. Osobní charakter rozhovoru, který vypovídá o blízkém vztahu obou tvůrců, nás podnítil k tomu, abychom výjimečně zachovali formu tykání. Věřte, že byste naši snahu dodržet profesionální zvyklosti záhy odhalili jako chtěnou a falešnou. Když si dva přátelé rozumějí, není radno jim klást do pusy něco, co jim je cizí... 

Když jsi v jednadevadesátém roce přišel do brněnské literárně dramatické redakce, nebyl to zdaleka tvůj první pokus pracovat v rádiu. V roce 1967 jsi byl málem přijat do vznikající redakce humoru a satiry, což se zadrhlo na tvém neblahém kádrovém škraloupu. S jakými představami ses tehdy k té práci hlásil? 

Rád na ta léta v literární redakci vzpomínám, bylo to (v mých jednapadesáti) poprvé v životě, kdy jsem byl přizván k práci, která mě těšila, a zároveň jsem se setkal s lidmi, s nimiž jsem si hned napoprvé rozuměl. 

V šedesátých letech byly v Brně dvě redakce, které neměly v té době u nás obdoby... 

Byly to redakce Hosta do domu a literární redakce brněnského rádia. V obou jsem koncem šedesátých let publikoval - fejetony, povídky, recenze, rozhlasová pásma. O Hostu do domu by to taky bylo na delší povídání, a tak přeskočme hned k brněnskému rádiu. Pořad Na shledanou v sobotu měl kouzlo anglického humoru a nádherných mystifikací. Pamatuju si taky Shakespeara pro začátečníky spisovatele Antonína Přidala a jeho Pana Hlavu, za kterého mu pak normalizátoři „setnuli hlavu". A tak když jsem se v roce 1967 dozvěděl, že se bude zakládat rozhlasová redakce humoru a satiry, zkusil jsem tam nenápadně vklouznout. V konkurzu jsem se se svými groteskními povídkami publikovanými v Plameni umístil na prvním místě, ale dál se to zaseklo na tom „škraloupu", totiž otci v exilové vládě a strýci v redakci Svobodné Evropy. Ale rádio mi nabídlo aspoň cenu útěchy: roční brigádu při inventarizaci rozhlasové knihovny. A tak jsem napochodoval do nádherné puristické budovy architekta Wiesnera, původně postavené pro banku Union, a prožil jsem tam příjemný rok mezi regály rozhlasové knihovny, kde byly knižní poklady, o jakých se mi do té doby nesnilo. 

Řekněme, že by to tenkrát s tím humorem a satirou dopadlo dobře. Dovedeš si představit, že by ses třeba stal dalším Miroslavem Skálou? 

Dalším Miroslavem Skálou sotva, na jeho anglický humor jsem neměl. Ani na jeho znalost franštiny a lásku k francouzské poezii. Byl to báječný frankofilní anglofil. Patří k mým nezapomenutelným přátelům. Znali jsme se dávno před setkáním v rádiu a taky dlouho po tom, vídali jsme se pak v ateliéru Vlasty Zábranského. Naše rozhlasová spolupráce vzala za své za sovětské okupace. Ředitel znojemské okresní knihovny, jehož zásluhou musela má žena z politických důvodů na skoro dvacet roků z knihovny do textilní fabriky, přispěchal informovat o mně ředitele brněnského rozhlasu a ten ihned zcenzuroval mé už ohlášené rozhlasové pásmo a Miroslava Skálu jako redaktora finančně potrestal za to, že mé pásmo přijal. Ostatně Peťuru, jak se Skálovi říkalo, krátce poté z rádia vyhodili. To všechno jsem se dozvěděl až z velkého odstupu. Ale dost o těch časech. 

Tak se ještě vraťme k těm časům z počátku devadesátých let -vzpomeneš si ještě někdy na kolegy, mezi nimiž ses v rozhlase pohyboval? A vůbec, co na tebe v těch tvých rozhlasových letech nejvíc zapůsobilo (kromě dodnes skřípějícího výtahu v naší budově, jemuž jsi věnoval rozkošnou rozhlasovou hříčku Nahoru a dolů)? 

Nemusím ještě vzpomínat, vždyť jsem v brněnském rádiu každou chvíli, už zůstalo jakýmsi mým domovem. A když, tak rád vzpomíkterý nám na natáčení svých rozhlasových her s Jaromírem Ostrým, jak z textu vznikala před mýma očima a ušima kolektivní skutečnost. Anebo jak mě Ludvík Němec učil stříhat nahrávky a jak mě pásky neposlouchaly a mrskaly se jak hadi. A jak jsem byl přítomen vzniku úvodní hudby ke svému pořadu k třicátému výročí Hemingwayovy smrti, hudebnímu úvodu, teď otvírá Toulky českou minulostí. Jméno toho hudebníka mi bohužel po těch letech vyklouzlo z paměti. 

Kromě toho, že ti rozhlas dal vědomosti o prostředí, které občas s parodickým gustem vykresluješ ve svých románech, získal jsi tu nějakou literární dovednost, kterou jsi do té doby neznal? 

Samozřejmě: psaní rozhlasových her. Do toho bych se bez setkání s rozhlasem nikdy nepustil. A jedna z mých rozhlasových her se pak ujala v evropských rádiích. 

Když jsi z rozhlasu odcházel na volnou nohu, rozhodnut, že se budeš živit toliko jako spisovatel-romanopisec, bylo to odvážné rozhodnutí. Ostatně svou externí spolupráci s rozhlasem jsi nikdy nepřerušil - povídky, četby, mikrohry, hry s firmou Kratochvil jsou dnes zavedená značka rozhlasového vysílání. Přitom se vytrvale držíš v brněnském prostředí, přičemž si myslím, že postupuješ tak trochu jako zdejší slavní básníci: to nijak oslnivé, místy dodnes odpudivé město se snažíš udělat krásnějším a hlubším, mnohovrstevnatějším, podzemním i zázračným. Kde se v tobě bere tak slepá láska? 

Tak především, Brno je město měst. Vždyť tady vznikala hudební díla jednoho z největších moderních skladatelů. Vždyť tady byly objeveny základy moderní genetiky. A postavena nejvýznamnější díla funkcionalistické architektury. A narodili se zde dva nesmrtelní géniové moderní literatury, Bohumil Hrabal a Milan Kundera. Pokud jde o mne, prožil jsem v Brně všechno důležité ve svém životě, jsem Brňák, jak se říká, do morku kostí. A všechny mé romány se odehrávají v Brně, protože mé postavy, mám to už vyzkoušené, paličatě odmítají žít v jiném městě a na jiném místě. 

A nevadí ti, že s každou tvou novou knihou hrozí, že si čtenáři řeknou: Kratochvil? To zase bude o tom městě, které není... 

Ale je. Jestliže o člověku platí, kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem, tak o městě zas platí, že kolikrát se jeho románový obraz objeví v jiných zemích, tolikrát je městem. A to já už Brno propašoval, jestli teď dobře počítám, do devíti zemí. 

Ten předchozí rýpanec souvisí s jinou otázkou - tou je postavení slovesného tvůrce ve společnosti. Není pochyby, že spisovatelé už dávno nejsou svědomím národa a zdánlivě o to ani nestojí. Ale rozhodně stojí o společenské uznání, jak o tom svědčí i vznik Asociace spisovatelů, k níž ses přihlásil. Ale nesouvisí to kýžené uznání právě s rolí „národního svědomí"? 

Když mi Jan Němec nabídl členství v Asociaci spisovatelů, vysvětlil jsem mu, že pro mě je spisovatelské řemeslo tou nejsamotářštější profesí a členství ve spisovatelských organizacích mně osobně nic neříká. Napsal jsem si ale „řeč" na sjezd Asociace, který tam za mě přečetla spisovatelka Markéta Hejkalová. A v ní tvrdím, že spisovatelé malých zemí mají šanci být v centru pozornosti pouze v okamžicích zlomu dějin. Tím příznivým zlomem byl u nás konec padesátých a počátek šedesátých let a tím nepříznivým je teď právě náš dnešek, kdy jsme se octli v nebezpečném historickém švu, který může zle zvrátit osud možná celého světa. Teď je namístě, aby se čeští spisovatelé přestali starat o svůj profesní prospěch. Neptejme se, co společnost dluží spisovatelům, ale co spisovatelé dluží společnosti. To je ovšem řečeno hodně zjednodušeně. Ale koho to zajímá, ať si přečte tu mou „řeč" v červnovém Respektu. 

 

Ale abychom neskončili v těžkých otázkách, tak nějaká ta obligátní: Jsi šťastný? A jsi-li, pak kdy nejvíce? Na oplátku ti zase povím, u které tvé knížky je mi nejlépe a proč - zajímá-li tě to. 

Za nejdůležitější část svého života považuji kupodivu čas sovětské okupace, kdy jsem asi pět roků psal ve své introvertní samotě, pak dělal v Brně bytové divadlo a pak se v Praze setkával s nejbáječnějšími lidmi v literárním disentu. Nejdůležitější není nejšťastnější, namítneš. Nemůžu tvrdit, že jsem byl šťastný, když jsem se stále bál kriminálu a motal se ve své komické nemehlovitosti v dělnických profesích. Ale mně se to navzdory tomu dnes jeví jako to nejšťastnější, čemu už nic dalšího v mém životě nemůže konkurovat. Opravuji: totiž j en rané dětství, prožité zas pro změnu za německé okupace. A šlus a kaněc filma. A jestli já nejsem masochista? Ale to víš, že mě zajímá, u které mé knížky je ti nejlíp. 

Je to tvůj Bleší trh. Čím mne ta knížka dopálila, to už jsme si řekli. Čím mne potěšila a těší dodnes, je ten mystifikující Jirka Kratochvil, s nímž jsme seděli naproti sobě a on vyprávěl a vymýšlel si neuvěřitelné historky, v nichž bývalo přetěžké oddělit reálnou a fabulovanou stránku. S tímhle chytrým, vtipným, upovídaným i zlomyslným Kratochvilem jsem se moc rád v Bleším trhu setkal. Hodně štěstí, Jiří, ať ti to pořád píše!