Se záměrně zjednodušující nadsázkou se dá říci, že pokud se renomovaný divadelní kritik Richard Erml (prozraďme, že v letošním roce už o desítku let překročil abrahámoviny) převtělí do spisovatelského hávu a zrovna nepíše ani o Tibetu, v němž je možná už víc doma než v naší domovině, ani o všelijakých nevyzpytatelných (zároveň tudíž i monotónně se opakujících a odumřele nudných) manželských nebo partnerských infernech, potom, zvláště počínaje zmíněnými abrahámovinami, vypráví o Libni. Neboli o svého času periferní, nyní v dobrém i ve zlém se proměňující pražské čtvrti, v níž je, nemýlíme-li se, autor dlouhodobě zabydlen a zakotven a v níž se v jeho vypravěčské fantazii odehrávají dílem dobrodružné, dílem nostalgicky přemítavé, dílem téměř brutální románové příběhy. Pro něž si našel pojmenování „libeňské romány“.
Započala to již v roce 2012 próza Jidášovi bratři, tehdy vydaná v nakladatelství Paseka, k jejímuž názvu připojil prozaik ještě i pomocné označení, totiž právě „libeňský román“. Připomeňme, že se v něm na teritoriu někdejší dělnické Libně rozvíjí vyprávění, v němž má své místo též divadelní hra o starořeckém filosofu Diogenovi. Vystupuje v něm i studentka s emblematickým hölderlinovským jménem Diotima – a neméně významnou roli sehrává netoliko Kainův komplex sužující další postavy, ale i libeňský kocour po biblicku zvaný Jidáš. Odezva bývá někdy neslitovná, a tak nejmenovaná čtenářka veřejně vynesla příkrý verdikt, že „kniha by byla zajímavá, kdyby příběh nebyl utopen v nezáživných filosofických pasážích“. Mýlí se, nemýlí? Co bylo dále o prvním Ermlově libeňském románu řečeno a napsáno? Věcné konstatování, že jediné, co v této próze neúprosně probíhá, je „přeměna staré Libně v developerský sen o bydlení u vody na místě zbouraných libeňských loděnic“.
Nuže, necelé desetiletí po Jidášových bratřích – libeňském románu přichází Richard Erml s další podobně topologicky temperovanou prózou, tentokrát s Libeňským románem, jemuž vtiskl podtitul Žalozpěv o lásce a psech. Není čtenář jako čtenář a nelze vyloučit, že dramatik a ex-prozaik Milan Uhde, který k autorově knize sepsal melancholickou záložku, možná četl úplně jiný Libeňský román, než je nyní ten Ermlův, zvláště když se ve zmíněném paratextu nad romanopiscovým „žalozpěvem“ co nejkýčovitěji, a především značně nekonkrétně rozplývá. Kupříkladu cituplně praví, že „lásky je málo, a ještě jí ubývá, ale tím víc stojí za to o ní vyprávět. Chodívá ruku v ruce se smrtí, není to však romantická volba, ale buď neštěstí, nebo útěk před nesnesitelnou nemocí. Slábnou rodinné vztahy, jenže zbyla aspoň touha se v nich vyznat“. Atakdál. Poté tajuplně naznačí, že prý autor sděluje „něco důležitého“ a že zázrak Ermlova Žalozpěvu (tedy nikoli Libeňského románu?) spočívá v tom, že „vyznívá láskyplně“.
Dočetl Uhde spisovatelovu knihu, nebo nedočetl? Nepozapomněl její závěrečnou kapitolu? Anebo je jeho pojetí „láskyplnosti“ od základu odlišné od toho, které je v kraji zvykem? Kdyby se totiž Richard Erml žalozpěvně nerozepisoval o tom, „jak z břicha vytéká krev a pomaličku se vsakuje do žíznivé půdy“, museli bychom se spokojit s téměř dryáčnickým, stěží láskyplným následujícím líčením, jak se na hrdinu „snáší sprška bílých květů mirabelky“ a jak si znenadání jako nikdy předtím připadá „opuštěnej a osamělej“. Doufejme, že jsme nevyzradili či téměř nic nenaznačili z vlastního románového dějového rozuzlení! Proto ještě připusťme, že Uhde údajné láskyplné vyznění nejspíše vytušil v sentenci, že vypravěč kolem sebe „viděl spoustu prázdných ulit hlemýžďů, mezi kterými vykvetly první fialky“. Ach, ta Libeň, překypující mirabelkami, hlemýždi a fialkami! Kdysi o ní pěl bard, dnešní prezident PEN klubu: „Vysočany Libeň, / Libeň Vysočana, / tam se slušná holka / neodváží sama.“
Vraťme se však k Libeňskému románu, jenž představuje narativní vícevýpověď o mnoha rovinách časových, dějových, stylových i žánrových, přičemž tato výpověď či metaforické svědectví má jako celek ztělesňovat bezmála apokalyptický zánik jednoho místa i jednoho času, o postavách (včetně zejména lidskými nemravy ukřižovávaných psích aktérů) ani nemluvě. Skutečně: Pokud v Ermlových Jidášových bratrech měl (jak víme) klíčové postavení kocour Jidáš, v Libeňském románu přebírají sedmibolestné účinkování v novodobém časoprostoru světa lidí pohříchu jimi smýkaní a usmýkaní psi. To je však pouze sekundární sémantická vrstva prózy: Pokud se Jiří Gruša kdysi zaskvěl svou „modlitbou za jedno město“, potom Richard Erml přichází nejenom
s modlitbou, nýbrž především s nénií za jednou městskou čtvrtí nebo o jedné městské čtvrti. Víc lkající o psech než o lásce.
Poněvadž se ale spisovatel vůčihledně nehodlal spokojit s jedinou, více či méně lineární určující syžetovou linií, vtahuje postupně do děje několikero dalších vypravěčů, tudíž i dalších příběhů, jakož i peripetie dalších soudobých i očekávaných morytátů. Zároveň se z tísnivé a temné představy o nastávajících časech v románovém předivu skoky střemhlav navrací do dávné minulosti (kupříkladu i do vzdáleného dálněvýchodního Charbinu), aby se posléze v osudech svých protagonistů poznovu přemístil do „dohledné budoucnosti“. Výsledkem se stává sice umné, sofistikované, ale téměř nepřehledné nebo přespříliš chaotické románové leporelo. Jeho noárové a čím dál víc noárovější naladění je promýšlené, zpravidla však vyústí v upřílišněné kolísání, až rozkolísání stylových postupů. Zanedlouho se autorovo puzzle rozličných psychologických mikrosituací, u nichž narážíme na nadbytek zbytečného, proměňuje v hororovitou scenérii budoucího času. To už ze staropražské Libně nezůstane téměř kámen na kameni a postupně tam vznikají „oplocená sídliště Rusáků“.
Leckteré prozaikovy vize metamorfózy této čtvrti by libeňští občané asi nečetli rádi! Zpočátku to ještě je povýtce člověčí, citujeme-li ve zkratce: „Pouliční agrese vylítla na vrchol. Gangy mladistvejch mezi sebou bojovaly o svá území. Někteří zoufalci podpalovali vlastní domy. Lidi na sebe sprostě hulákali kvůli každé blbosti. Bezďáčů rapidně přibývalo. Od rána chlastali už i lidi bez práce a další lúzři. Chodci ty spící mrtvoly překračovali bez nejmenšího zájmu.“ Pak se ukáže, že …a bude hůř: „V Libni panuje pekelný bezvládí a jak jsem se přesvědčil, nikde to není o moc lepší. Zdivočelej svět je rozdělenej na malý království a zemanství jako za středověku. Národností sice přibývalo, ale tyhle smečky si už svý území dokázaly ubránit.“
Ty militantní etnické smečky, to jsou muslimani, Rusáci, Číňani, Vietnamci, Turci a Ukrajinci, případně jiné pronárody. Na nikoho z nich už prý prapůvodní libeňští cikáni už dávno nemají. Natož aby svá práva na bytí v Libni uhájily „méně agresivní skupiny jako ty křesťanský“. Venkoncem není divu, že v dané čtvrti v Ermlově románovém líčení záhy nebo aspoň dočasně zavládne místní domobrana, víc však ani nenaznačíme, neboť dojde i na mirabelky a fialky. Koneckonců jsme podobné výjevy ze zářných zítřků už mnohokrát četli, před půlstoletím i ještě dřív. Teď se však autorovo osvědčené, k evropské tradici patřící literární zpodobení apokalyptické budoucnosti zaměřilo na pražskou Libeň. Přičemž skutečně nepřišlo s žádným láskyplným vyzněním.
Resumujme: Ve své nové knize Richard Erml štědře předkládá čtenářům celou plejádu žánrových modifikací. V jednom románovém
kadlubu směstnává kupříkladu filosofující román, rodovou kroniku, zvířecí román, teritoriální dystopii – a činí tak mnohdy působivě, někdy až ekvilibristicky. Pohříchu i nemálo manýristicky. Co dodat? V citovaném textu na záložce si Milan Uhde posteskl, že lásky ubývá. V Libeňském románu ji spisovatel svým způsobem transmutoval ve víru ve psy. S touto vírou prý život může být šťastný.