969 SLOV O PRÓZE
LUDVÍK NĚMEC: LÁSKA NA CIZÍM HROBĚ, DRUHÉ MĚSTO, BRNO 2013 969

Tu otázku zná každý, kdo se zabývá současnou literaturou. Může znít různě, například: Co z „toho“ stojí za přečtení? – Chápu, že se laici takto ptají, ale upřímně řečeno nemám to rád. Dnešní knižní produkce je obrovská, každý z nás má jiný čtenářský vkus a skutečných literárních událostí, které přežijí tlukot času, je jen nemnoho. Rozhodně míň než všelijakých cen a anket. Nicméně v tuto chvíli mám štěstí – vím, co budu v příštích měsících odpovídat: Přečtěte si knihu Láska na cizím hrobě.
Ludvík Němec je prozaik, který před desetiletími zaujal několika slibnými texty, zejména románem Hra na slepo (1982) a povídkovou sbírkou Já jsem ta tma (1996). Pak se ale z kontextu české literatury kamsi vytratil. O jeho tvorbě tak rozhodně nelze říci, že by trpěla nadprodukcí.
Němcova přítomná kniha prezentuje pětici textů, čtyři z nich jsou prózy, poslední představuje „něco“, čemu by nejvíce slušelo označení rozhlasová hra. Všechny jsou však charakterizovány shrnujícím žánrovým podtitulem „románky“. Což lze zjevně číst nejen jako odkaz na kratší délku a menší ideovou nezávaznost jednotlivých textů, ale i jako autorovo přihlášení se k romantismu. Tedy k životnímu pocitu a literární poetice, jež rozbíjí opozici mezi vysokým a nízkým, krásou a ošklivostí, racionálním a emocionálním. Oproti všednosti každodenních mezilidských vztahů staví uvolněnou fantazii, city, vášně a také sex. Tuto Němcovu spontánní inklinaci ostatně naznačuje už sám titul knihy, jenž svým propojením lásky a hrobu-smrti odkazuje až kamsi do časů Máchových, přičemž – jak čtenář záhy pozná – nejde jen o odkaz k poetice oficiálně vydávané romantické tvorby, ale také o spřízněnost se soukromými deníky.
Němec jako by svými texty potvrzoval dávnou hravou úvahu Romana Jakobsona, že v dnešní době by patrně Mácha čtenáře oslovil spíše evokací svých erotických dobrodružství než jakýmsi Májem. A protože žijeme a čteme v době, kdy literatura již nezná – skoro – žádné tabu, tak k Němcovu psaní patří jak hojné popisy rozmanitých sexuálních situací, praktik a fantazií, tak také značná frekvence všelijakých lůn a kund, údů a čuráčků, jakož i slov typu píchání a mrdání. Romantický pramen tohoto výrazně mužského psaní prozrazuje důraz na významovou polaritu a spřízněnost sexu a násilí, ale také specifická adorace žen: ty tu jsou raněnými anděly, vypočítavými mrchami, svůdnými i odpudivými děvkami… nikoli náhodou všemi pěti texty knihy jako leitmotiv prochází postava „dárečku“ jménem Darja: krásná i odpudivá kurva s dráždivou jizvou na rozseknutém rtu.
Jakkoli sex Němcově výpovědi na první pohled dominuje, není v ní naštěstí tím hlavním. Autor nechce svým psaním pornograficky ukájet celkem jednoduché a stereotypní pudy – dráždivá témata mu jsou jen východiskem k intelektuální reflexi složitých mezilidských vazeb, citů a pocitů. A také impulsem, jenž mu umožňuje rozehrát rej bizarních situací a příběhů, u nichž navíc nelze rozlišit hranici mezi realitou, snem, uvolněnou obrazností a výmyslem.
Projevuje se to hned v prvním románku nazvaném Nějaké nebe, jenž vypráví příběh manželského páru po mnoho let úporně hledajícího tu správnou a dokonale ukájející podobu sexu. Stanovený úkol dospět k vrcholnému požitku jejich milování proměňuje v něco jako bojová cvičení, v experimentální laboratoř aplikovatelných technik, což posléze vede až k rozkladu jejich vztahu. Neboť zatímco ona racionálně vyhledává stále rafinovanější a velmi tělesná potěšení, on se stále více ponořuje do nespoutaných erotických snů a nedokáže mu v tom nezabránit ani její pokus tyto jeho fantazie neutralizovat tím, že je za pomocí najaté prostitutky zhmotní a realizuje. Postupně se tak ve svých snech zcela rozpustí a ztratí.
Je-li Němcův text takto zredukován na pouhou abstraktní dějovou konstrukci, může vypadat jako relativně jednoduchá ilustrace předem dané teze. Je to ale dáno tím, že jako recenzent nemám dostatek prostředků, jimiž bych byl schopen popsat složitou a důmyslně se proplétající dějovou, narativní a významovou hru, kterou autor kolem této výchozí konstrukce rozehrál, natož postihnout všechna drobná překvapení, jež tu na čtenáře nachystal. To je snad ta nejvyšší literární meta, které může prozaik dosáhnout: napsat přitažlivou prózu, která je ale zároveň natolik literární, že ji nelze simplifikovat do několika triviálních slov a vět. Protože v dobré literatuře svět kolem nás není jen mechanicky a popisně ilustrován, ale prostřednictvím jazyka vytvářen, takže každá jeho redukce znamená i ztrátu životnosti a schopnosti oslovit adresáta.
Tuším, že kdesi v hloubce jednotlivých Němcových vyprávění je vždy nějaká empirie, cosi spatřeného, zaslechnutého, ba i osobně prožitého. Tato primární zkušenost, tematizovaná v připomínkách reálně existujících osob, událostí a prostor, je však autorovi jen podhoubím, z něhož nechává na povrch vyrůst plodnici velmi specifického literárního tvaru. V Němcově psaní není totiž důležité téma, jako spíše autorova a čtenářova radost z vyprávění a jeho možností. Hlavním subjektem tudíž nejsou postavy vyprávěné, ale především sám vypravěč, nejednou osobní a ztotožnitelný s autorem, či spíše s jeho autostylizací. Těžiště výpovědi přitom leží v jeho schopnosti cítit a myslet literaturou, skrze literaturu a v literatuře. Jednotlivé příběhy – příběhy těch druhých – jsou tímto vypravěčem vytvářeny, rozehrávány a zpochybňovány, neboť je to on, kdo nedokáže odolat pokušení všelijak si s nimi pohrávat, balancovat na hraně mezi realitou a výmyslem, přiznaným i nepřiznaným, a tak své postavy zaplétat i do velmi kuriózních a překvapivých okolností.
Jestliže tedy jako recenzent nejsem s to čtenáři spolehlivě tuto narativní a významovou hru zreprodukovat, mohu mu snad nabídnout alespoň její příslib. Pokud vás tedy zajímá, jak spolu v jedné próze mohou významově ladit brněnské nádraží, vyžilá kurva, nedaleký striptýzový podnik, spisovatel Rudolf Těsnohlídek, jeho sebevražda a podle Těsnohlídka nazvaný rychlík, jakož i šmíráctví, vypravěčovo přátelství s básníkem Mirkem Huptychem aHuptychovy vojenské sny o tajemství kabiny na jedné z bulharských pláží, přečtěte si románek „Dírka“. A obdobná literární dobrodružství můžete s autorem prožít ve vyprávění o hudebním teoretikovi, který během lékařského vyšetření rekapituluje svůj život, včetně vzpomínek na záhadnou děvku se zlatým zubem („Rezonance“), nebo ve vyprávění o nábožensky založeném starci, kterého na sklonku života nečekaně dostihne smyslná představivost („Lůno“). Poslední románek knihy je pak dramatickou metaforou temných erotických žádostivostí i náhod rozhodujících o životě a smrti („Vybřežení“). Přečtěte si to.