SNAŽÍM SE O HUMOR - rozhovor s Ondrou Hüblem
Autor / Lidové noviny Datum / 28.12.2018

Kreativec a scenárista ONDŘEJ HÜBL o svém povídkovém debutu Hod mrtvou labutí, spolupráci s režisérem Miroslavem Krobotem na seriálu Zkáza Dejvického divadla i o tom, jak získat hereckou hvězdu pro natáčení reklamy. 

Víc než jeho tvář znají lidé jeho televizní reklamy. Hláska jako „asi jinej gang“ ze spotu Motorkáři nebo I výzva česko-slovinského trenéra Zadara „pojď mi hop“ zlidověly. Kampaně mobilního operátora s Ivanem Trojanem v hlavní roli, na jejichž vzniku se podílel, několikrát získaly ocenění reklamní kreativity Zlatá pecka. Sám říká, že dobrá reklama by se neměla tvářit smrtelně vážně, a stejně přistupuje i ke psaní literatury. 
Do Prahy se z Trutnova, odkud pochází, přestěhoval krátce po maturitě a od roku 1996 se živí jako textař a kreativec. Ondřej Hübl postupně prošel několika reklamními agenturami a dnes je kreativním ředitelem Saatchi & Saatchi, kde působí už osm let. Letos společně s režisérem Miroslavem Krobotem dokončil scénář k chystanému komediálnímu seriálu Zkáza Dejvického divadla, jehož základem se stala povídka Divotvorné hrnce z jeho debutové knihy Hod mrtvou labutí. Nekorektní, satirické, černohumorné a lehce z řetězu puštěné povídky se vyžívají v absurdních scénách, ale umějí i velmi přesně vyhmátnout chorobné projevy současné společnosti. 

* Co stálo za vznikem vašeho knižního debutu Hod mrtvou labutí

Asi před osmi lety jsem napsal rozhlasovou hru Konkurenti o operních pěvcích, ale nakonec se neodvysílala. Před dvěma lety jsem se k ní vrátil a přepracoval ji jako povídku s názvem Hlas barvy lesního jedu. Procházel jsem si tehdy osobní krizí a psaní mě začalo hodně bavit. Mimo jiné i proto, že mě tak trochu přenášelo do jiného světa, pryč od reality. A pak jsem dostal nápad na další povídku a na další... Psal jsem si hlavně pro sebe, pro zábavu, většinou uprostřed příliš hlučné samoty pražské kavárny U zavěšenýho kafe. Původně jsem na knihu nepomýšlel, ale když jsem dal povídky přečíst svým kamarádům, spisovateli Petru Stančíkovi a básníku a vinaři Bogdanu Trojakovi, podpořili mě, a tak je knížka na světě. 

* S čím jste se po literární stránce nejvíc potýkal? 

Učil jsem se za chodu, například jsem zjistil, že nejdřív musím vymyslet dobrý závěr a teprve potom kolem toho nabalovat další děj. Někdy jsem se nechal unést a pak nevěděl, jak skončit. Takhle jsem se třeba ztratil v jedné fantasy povídce, která v knize nakonec nevyšla. Vyprávěla o tom, že co si člověk vymyslí ve své hlavě, někde v alternativním světě začne existovat. Měl jsem tam spoustu prolínání časových rovin i různé snové obrazy a čtenář by se v tom určitě ztratil. Dřív jsem si myslel, že nejobtížnější je nápad samotný, ale námětů mám spoustu. Větší problém mi dělá text opravdu kvalitně napsat, dát tomu ten správný tvar. 

* Když o nápady nemáte nouzi, kam na ně chodíte? 

Většinou se objeví, když si z něčeho dělám legraci. Mám už takovou povahu, že neberu sebe ani svět okolo příliš vážně. Nebaví mě ani vymýšlet seriózní nebo uslzené reklamy, snažím se o humor. Ale samozřejmě bych byl rád, kdyby čtenáře u mých povídek občas zamrazilo, kdyby se mi podařilo dotknout se i vážnějších věcí. Můj styl je do absurdna domýšlet nějaký prvotní nápad. Třeba právě k té povídce Hlas barvy lesního jedu mě inspirovala četba černé kroniky v novinách, která informovala o tom, že jakýsi tenorista se pokusil zavraždit kolegu barytonistu, protože ho skrytě nenáviděl. Představa, jak někde na odpočívadle u dálnice škrtí jeden hudebník druhého mi přišla morbidně vtipná, tak jsem ji rozvinul do povídky. Ten dotyčný tenorista si ale skutečně odseděl deset let za pokus o vraždu. 

* Hledáte inspiraci i v knihách jiných autorů? Čtete rád? 

Čtu a nejraději ve vaně, takže když louskám nějakou bustou knihu a spadne mi do vody, je pak ještě tlustší. Moc rád mám Petra Stančíka, Michala Ajvaze nebo Václava Kahudu, ale taky Hrabala nebo Kunderu. Rád čtu poezii Ivana Wernische, ale i sci-fi. Ze zahraničních autorů se mi líbí Michel Houellebecq, lan McEwan nebo Umberto Eco. Vlastně vůbec nečtu ženské autorky. Nevím proč, není v tom předsudek, mužští autoři mě prostě baví... A nesmím zapomenout na svého oblíbence Itala Calvina, který napsal třeba knihu Když jedné zimní noci cestující. Ie těžké o ní vyprávět, protože obsahuje úryvky asi patnácti různých knih, které si hlavní hrdina - Čtenář - buď kupuje, anebo půjčuje v knihovně, od špionážních románů až po japonskou erotickou literaturu, a vždycky je tam špatně vytištěná jedna stránka. Příběh najednou nepokračuje dál a to vzbuzuje zvědavost. Je to fascinující kniha o procesu psaní knih i o tom, kdo ji čte. Vždycky, když na ni narazím v antikvariátu, okamžitě ji kupuju a pak ji dávám jako dárek, protože je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek. 

* Přestože jste reklamní kreativec, ve vaší knize se téma reklamy téměř vůbec neobjevuje. To byl záměr? 

Vlastně ano. Já jsem nechtěl psát o reklamě. Až na postavu jedné produkční jsem se tomu úspěšně vyhnul. Ještě bych si v branži naštval spoustu lidí, to nejde. A taky jsem si psaním chtěl od reklamy odpočinout. 

* Která z povídek Hodu mrtvou labutí je vaší srdcovou záležitostí? 

Špacírflinta. Vypráví o řidiči tramvaje, který na to špatné, co se mu v životě děje, reaguje lovem zvěře a také vraždou. Já to úplně vidím jako surrealistický film z noční Prahy, v nokovém ladění. Vidím ty jeleny, jak se v mlze procházejí po Malé Straně a jde jim pára od nozder. Chtěl bych téhle povídce dát filmovou podobu, což možná nebude až taková práce, protože povídky píšu skoro jako scénáře. Je v nich hodně dialogů, pak střih a změna prostředí. Já jsem třeba zkoušel psát divadelní hru, kde se děj musí dlouho odehrávat na jednom místě, a to mi vůbec nejde. 

* Kniha obsahuje i mystifikační povídku Divotvorné hrnce, v níž vystupují pod svými jmény herci Dejvického divadla, kteří finanční krizi souboru řeší prodejem hrnců ve stylu šmejdovských metod. Četli ji herci, kterých se týká? 

Oni ji vlastně museli číst, i když až jako scénář, protože se stala základem čtvrtého dílu seriálu Zkáza Dejvického divadla, v němž má ale trochu jiný konec než v knize. Povídka se totiž nejprve dostala do ruky Miroslavu Krobotovi, režisérovi Dejvického divadla, kterému se zalíbila a udělal z ní první verzi scénáře. Na té druhé verzi už jsme pracovali spolu a tu také četli i herci, kteří v seriálu budou hrát sami sebe. Společně s Mirkem jsme pak napsali scénáře dalších pěti dílů seriálu. Česká televize by ho měla odvysílat někdy na jaře příštího roku. 

* Naznačíte, o čem jsou další díly? 

V prvním divadlo nedostane grant a svou bezvýchodnou finanční situaci se snaží řešit tím, že angažuje avantgardního finského režiséra. Druhý díl je intimní a vypráví o tom, jak kostymérka zavleče do souboru AIDS, takže se začne zjišťovat, kdo s kým od července něco měl. Ve třetím díle inscenují hru Spejbla a Hurvínka, ovšem nikoli s loutkami, ale s živými herci. Ve čtvrtém už dojde na prodej hrnců, v pátém na vraždu a poprvé se na scéně objeví duch Dejvického divadla, o jehož obnovu se všichni společně snaží v šestém díle. Tenhle poslední díl je z celého seriálu asi nejvíc sci-fi. 

* Jak se hercům hrály mnohdy nelichotivé karikatury jich samotných? 

Všichni byli skvělí. Šli ve Zkáze s kůží na trh, samozřejmě hlavně kvůli Mirkovi Krobotovi, kterému jako režisérovi věří, že z nich neudělá úplné blázny. Mnohdy tam vystupují jako cholerici nebo neurotici, vznikají mezi nimi různé animozity, které možná někteří diváci budou brát vážně, ale je jasné, že jde o zábavnou mystifikaci. 

* Prišlo to některým z nich už přes čáru? 

Vůbec, naopak. Někteří říkali, že je to ještě málo. Třeba Simona Babčáková se chtěla ještě víc dehonestovat, nevadila jí ani značně ošemetná scéna se štětkou na záchod. 

* Jak se vám psalo s Miroslavem Krobotem? 

Já jsem se toho nejdřív dost bál, měl jsem ostych spolupracovat s takovou legendou. Řešil jsem, jak mu řeknu, když se mi třeba nebude něco zdát. Nevěděl jsem, jak bude přístupný, ale nakonec to bylo výborné. On je otevřený a píše moc dobře. Mailem jsme si posílali různé verze scénáře, jednou jsem uhlazoval text já po něm, jindy on po mně. Ale u páté verze jednoho dílu jsem ztratil trpělivost a řekl, že už nevím, co na tom ještě vylepšit, že mi to přijde dokonalý. A on to vzal, neúnavně znovu přepsal a bylo to ještě lepší. 

* Přináší vám zkušenost s tvorbou reklam jako literátovi nějaké výhody či nevýhody? 

Člověk se vypíše, to je výhoda, ale srdce mu poněkud okorá. V tomhle nemilosrdném reklamním byznyse je to skoro nevyhnutelné. Možná proto jsou ty moje povídky trochu cynické, což asi není moc pěkné, ale nedokážu se toho zbavit. Musím říct, že v devadesátých letech byla v reklamě větší sranda, dnes otěže přebírají kreativci z Instagramu, s nimž si příliš nerozumím, je to jiná generace. Zdá se mi, že jsou přecitlivělí, přechytralí a nesnesou kritiku. Ale jsou mezi nimi i tací, se kterými si mám co říct, třeba grafička Bára Klimszová, která stojí za grafickou podobou mojí knížky Hod mrtvou labutí

* Je pro vás profese kreativce i tréninkem ve vymýšlení různých dějových zápletek? 

Reklama je určitě dobrá líheň prvotních nápadů, ale rozvinout je do literární podoby už je trochu jiná práce. Dám příklad. Napsal jsem nedávno novou povídku Z hereckého nebíčka, vycházející z asi třicetivteřinové reklamy, kterou jsme kdysi dávno s mým kolegou Jaroslavem Schovancem, výborným textařem, napsali pro rozhlas. Byl to bezva nápad a já ho teď rozepsal do povídky. Musel jsem vymyslet celý ekosystém planety, kde žijí zesnulí herci, pohrál jsem si s tím. 

* Kdy jste napsal svůj první literární text? 

Asi na gymplu. Coby mladý, brýlatý, hubený, ošklivý chlapec jsem psal holkám básničky. Ale pak už jsem nemusel, protože jsem ve třeťáku vyhrál konkurz na moderátora Rádia Černá Hora, začal jsem vysílat a moje popularita mezi děvčaty tím stoupla. Po maturitě jsem odešel do Prahy, kde jsem začal pracovat v reklamě. Své první reklamní texty jsem psal pro českou agenturu Studio Lukas. Odtamtud mě ale po třech měsících vyhodili poté, co jsem jim předložil scénář spotu na džusy odehrávající se v romském ghettu Chánov, kde se Romové divili, kolik pomerančů se vejde do jedné krabice. 

* O studiu na vysoké škole jste neuvažoval? 

Ne, jen asi půl roku jsem studoval sociologii. Napsal jsem seminární práci, kterou jsem pojal zcela nevážně, ale nebyl jsem pochopen. Její téma znělo Vliv konzumace alkoholu na tvorbu politických názorů v hospodě U vystřelenýho oka. Když jsem ji předložil asistentovi na fakultě, se zcela vážnou tváří pravil, že je to zajímavé. Přitom můj závěr v podstatě tvrdil, že čím jsou lidi v hospodě víc ožrali, tím jsou jejich názory radikálnější. Tak jsem si řekl, že studium není pro mě. Nebavilo mě to. V té době už jsem si navíc vydělával peníze reklamou, bydlel v malém bytečku v Ostrovní ulici, kolem bary a hospody... to bylo lákavější. 

* Asi nejvíc reklam jste vytvořil pro mobilní operátory. Je tvorba spotu na telekomunikační služby něčím specifická? 

Je to trochu oříšek, protože tenhle produkt nemá tak konkrétní specifika jako třeba alkohol. Dříve to ještě šlo napasovat třeba na některé služby zdarma, ale dnes už má volání nebo esemesky zadarmo skoro každý, takže se jednotliví operátoři liší maximálně tím, kdo nabízí větší množství dat, a na tom se reklama staví obtížněji. Tak se jim alespoň vtipným spotem snažíme pomáhat, aby byli pro lidi sympatičtější. Snad se nám to třeba sérií reklam s Ivanem Trojanem podařilo. Já osobně ji považuju za to nejlepší, co jsem v reklamě zatím udělal. Ale aby bylo jasno, ty reklamy nevymýšlím jen já, je nás víc: musím zmínit Yara Pružince, Viktora Říhu, kolegy Vápeníka, Šmída a Šimáka, dříve Adama Roučku a Adama Rovného. Bez nich by to nešlo. 

* Je těžké získat pro roli v reklamě herce, jako je Ivan Trojan? 

Původně s nápadem ztřeštěného tělocvikáře Radima přišli Adam Rovný a Matúš Němčík. Jako prvního jsme pro tu roli oslovili Ondřeje Vetchého. Tomu se to docela líbilo, ale měl jiné závazky. Tak jsme přemýšleli dál a napadl nás Ivan Trojan, protože v Okresním přeboru hrál výtečně fotbalového trenéra, což byl podobný typ, jaký jsme hledali. Nejdřív byl ostražitý, ale pak jsme si ujasnili, jak by to celé mělo vypadat, a sedli jsme si. Taky nám myslím pomohlo, že Ivan už znal naši předcházející práci - reklamy s Jakubem Kohákem jako Zadarem nebo motorkáře s Vojtou Kotkem a Lukášem Pavláskem, které fungovaly jako vtipné příběhy. Navíc si vymínil, že když se mu něco nebude opravdu líbit, nebude se točit. To se ale naštěstí nikdy nestalo. Bylo hezké pro něj psát scénáře, vyjma tělocvikáře si zahrál agenta, doktora i pilota. Spolupracovali jsme čtyři roky, ale letos jsme skončili, protože operátor chtěl začít komunikovat něco úplně jiného a to vždycky vyžaduje radikální řez, aby si divák vůbec všiml, že jde o změnu. 

* Pomůže reklamnímu spotu, když se v něm objeví někdo z první herecké ligy? 

Určitě. Minimálně je taková reklama víc vidět. 

* Tušil jste předem, nakolik kontroverzní reakci vyvolá spot T-Mobilu z roku 2014, v němž hrál Jakub Žáček polského obchodníka-podvodníka převlečeného za smrček a na jehož neetičnost si stěžovala polská ambasáda? 

Ne, vždyť to byl vtip a nadsázka. T-Mobile tu reklamu raději po třech dnech stáhnul ze svého webu a pak i z televize, ale stačilo to: za tři dny ji viděly miliony lidí, a jak už to bývá, stala se následně virálním magnetem i pro ty, kteří by šijí normálně třeba nevšimli. Vím, že i spoustě samotných Poláků, kteří pochopili, že jde o humor, se líbila. 

* Jak natočit reklamu, která lidem skutečně uvízne v hlavě? 

Měl bych jednoduchý recept: nebát se, zakázat se to může vždycky, a taky nebrat reklamu smrtelně vážně. Stejně si při reklamním bloku jde většina lidí udělat kafe nebo si odskočí na záchod. Dobrá reklama by měla být odvážná, vtipná a originální. Nemám rád spoty, které jsou natočeny se záměrem vyvolat laciné dojetí. 

* Na jaký produkt byste si opravdu s chutí napsal reklamu? 

Já jsem měl vždycky rád zahraniční reklamy na piva, zejména ty vtipné americké z devadesátých let, ale u nás v současné době o žádné skutečně povedené nevím. Možná dřív měla Plzeň hezké velkolepé spoty, ale to už je minulost. Já mám pivo moc rád, takže točit na něj reklamu by mě určitě bavilo, ale chce to osvíceného klienta. 

Krkoškova 739/19 613 00 Brno
tel./fax / 515 549 431, mobil / 775 216 596
dopisy@druhemesto.cz

© Druhé město, 2022
Tvorbu webu v Brně realizuje společnost Liquid Design, design Bedřich Vémola

Druhé město na Facebooku