Kdo je Ondřej Hübl? Textař, scenárista, kreativec, ročník 1976. Ale to není důvod, proč si zapamatovat jeho jméno. Takových je dnes jako máku. Hübl je čerstvě taky prozaik, autor sbírky „nekorektních povídek“složených pod atraktivní titul Hod mrtvou labutí. Povídek, o kterých je třeba mluvit.

Bizarní témata

Proč? Především proto, že autor si z reklamního byznysu vzal do své literatury to nejlepší: bohatý slovník, svižný a pružný styl, drzé fantazie a poněkud bizarní témata. Dejvické divadlo nedostane grant, takže rozjede prodej hrnců. Režisér Líbezný ze Státní opery je málem zavražděn, protože „przní“Wagnera. Naivní, hipstersky stylizovaná dvojka z pražské Letné se stane obětí byznysu s africkými sirotky.

Má na román

Prostě mamon, vulgární kšefty, popkultura, politika. Samozřejmě vždy z té odvrácené strany: kriticky a výsměšně. Počíhat si na mediálně atraktivní kousek reality za bukem, zardousit, vykuchat a ukázat světu, jak to tam uvnitř všechno hnije.

Hübl se psaním evidentně dobře baví. A psaní mu jde od ruky. Jeho povídky se skvěle čtou. Co na tom, že sbírka nedrží moc pohromadě, protože každý kus je typově docela jiný. Vlastně drží pohromadě právě onou růzností: dystopie ze světa, který ztratil poslední lidský prvek; obrázky ze života uctívačů prázdných gest a mrtvé formy; nesmiřitelný střet avantgardy a staromilství, zarámovaný v milostném mnohoúhelníku.

Na podobnou notu a podobným stylem píše dneska třeba Petr Stančík. Současné české literatuře dávají oba potřebný elán, novátorství, radost. A čtenáři rozkoš jak z textu, tak z očekávání. Ondřej Hübl má jasně na román. Na velký román.