HRY, MYSTIFIKACE, KANDAUL 

Jiří Kratochvil

Koncem sedmdesátých let jsem byl zaměstnán v mazutové kotelně brněnské Lachemy. Ale protože mě ta práce duchovně moc neuspokojovala, provozoval jsem taky „bytové divadlo“. Inspiroval mě jak polský teatr osobny Mirona Białoszewského, tak divadlo Vlasty Chramostové.

Scházeli jsme se v bytě mého bratra Jendy na Jánské ulici a taky v bytě výtvarnice Zlaty Zumrové kdesi v Židenicích. Malé amatérské společenství bez jediného herce, zato s písničkářem Dušanem Skálou, malířem Honzou Zuziakem, knihovnicí Alicí Frišaufovou, knihvazačem Pavlem Káňou, prodavačkou Věrou Matějíčkovou, zdravotní sestrou Vierou Kyprovou, restaurátorem Janem Kratochvilem, zakázaným spisovatelem Jiřím Kratochvilem
a zakázaným spisovatelem Janem Trefulkou. (Zakázaný dramatik Milan Uhde na naše pozvání bohužel nereflektoval.) Honza Zuziak nám vyráběl masky a divadelní dekorace. Vznikli jsme tajnosnubně, tím chci říct, že jsme veřejně nikdy nerozkvetli a jen vskrytu a amatérsky si troufali konkurovat takové báječné scéně, jakou byla tenkrát Husa na provázku. Leč na jedno představení jsme pozvali divadelníka Ivana Vyskočila, který právě hostoval v Brně na Lesné se svým Nedivadlem.
A přivedl také spisovatele Pavla Boška. Představení se protáhlo hluboko do noci, a protože bylo laicky inspirováno psychodramatem
Jacoba Morena, tak Ivana Vyskočila zaujalo a vydržel až do poslední „opony“ krátce před půlnocí. Jen Pavel Bošek měl vážné výhrady, totiž varoval nás před Státní bezpečností, a bylo to varování tak přesvědčivé, že nás polekal a bytové divadlo jsme pak už rozpustili. Texty her bytového divadla mi v devadesátých letech vyšly v nakladatelství Atlantis v knížce Slepecká cvičení.
V tom samém čase jsem se oddal ještě jedné hře, mystifikační. Přišel jsem na nápad stvořit, vymystifikovat novou českou básnířku. Pro „pokrývačku“ jsem nemusel chodit daleko, zvolil jsem „herečku“ z našeho bytového divadla, Slovenku Vieru Kyprovou. Slovenka co česká básnířka? Proč ne, když můžou být Slováci českými generálními tajemníky, prezidenty i premiéry. I pustil jsem se do cyklu „dívčí milostné poezie“. A pod jménem pokrývačky jsem pár básniček publikoval v brněnské Rovnosti, v týdeníku Svět práce a v Mladém světě, kde byla tenkrát rubrika Místenka na Pegasa. Byla to samozřejmě parodie na poezii, ale snažil jsem se, aby ta hranice mezi skutečnou „dívčí milostnou poezií“ a její parodií nebyla tady tak snadno rozeznatelná. A vlastně mi ta „dívčí milostná“ měla posloužit jako materiál k mystifikačnímu příběhu. Vypracoval jsem si totiž přesný scénář, itinerář, jak postupovat. Chtěl jsem Vieru dovést až k první a možná i druhé básnické knížce, a co víc – a na tom ta mystifikační hra stála – proniknout s ní až na reálně socialistický Parnas a okouzlit tam tehdejší oficiální básníky (Viera totiž byla, jak my Brňáci říkáme: betálná koňa), Karla Sýse a Jiřího Žáčka, až by se do mého dívčího Pygmaliona zamilovali a „na kudle“ se o Vieru porvali. A zároveň si tak udělat prdel z tehdejší oficiální literatury. Viera byla ochotná do toho jít a vystoupat na Parnas a sklízet tam vavříny, zatímco já budu ze zákulisí tahat za nitky. Tohle měla věru být má nejpůvabnější hra. Jenže potom se odehrálo cosi, co mě připravilo o chuť pokračovat v publikování básniček a vůbec mít jakkoliv cokoliv společného s tehdejší oficiální kulturou. Rozběhla se totiž kampaň proti Chartě 77, něco srovnatelného snad jen s hysterickými kampaněmi provázejícími monstrprocesy padesátých let. A tak jsem mystifikační hru rázem uťal a už jsem se k ní nikdy nevrátil. Hra tak vzala za své hned „v prvním jednání“ a socialistický Parnas přišel o svou nejlepší básnířku. A „básnířka“ zmizela z Brna, provdala se za mého kamaráda, lékaře Zdeňka Opravila, a přestěhovala se s ním do Zvolena.
Živou zkušenost s literární mystifikací jsem se pak pokusil využít v rozsáhlé povídce Příběh krále Kandaula, později s názvem Smrt krále Kandaula. Rozměrnou povídku mi na počátku devadesátých let publikovali na pokračování v Literárních novinách, potom vyšla v povídkové knížce a objevila se v anglickém a ruském překladu. Anglický překlad Kandaula byl označen americkým recenzentem jako nejzajímavější ukázka z nové české literatury ve sborníku Daylight in Nightclub Inferno (Catbird Press, 1997). Ruský překlad vyšel v časopise Inostrannaja literatura (4/2013), čísle, které bylo celé věnováno právě literární mystifikaci, její ontologii a genezi, a to v nádherné přehlídce mystifikací od Paříže po New York.
Smrt krále Kandaula představuje mystifikaci v její oživené podobě, jako zároveň hravý, ale i temný mystifikační příběh. Na počátku je jenom jakýsi bezvýznamný nápad, který se ale nakonec překvapivě rozroste a pohltí všechny své účastníky, doslova masožravý přízrak. Ale jádrem povídky, hýbatelem dění, byla postava atraktivního mystifikátora, brněnského „krále slunce“, který si tam podává obě ruce s „králem Kandaulem“. Za tou fiktivní postavou je však skutečná osobnost, kdosi, kdo v osmdesátých patřil v Brně k centru normalizační kultury a v roce 1989 spáchal za podivných okolnosti sebevraždu. Žádná jiná má povídka nemá ve svém středu tak živou a zároveň tak fantastickou postavu. Což byl taky důvod, proč televizní režisérka Monika Rychlíková sáhla po povídce a po té atraktivní postavě, napsala podle Kandaula scénář a uvažovala o zfilmování.
Takže z té dávné mystifikace s „básnířkou“ Vierou (kterou jsem v Kandaulovi uvedl jako okouzlující básnířku Svatavu) zůstala už jenom ta povídka a tahle hrstka básniček:

Svítání

Pavouček světla souká tenkou nit čekám – tak přijď V sítinách noci hoří zlatý lín přijdeš – já vím Sekyrka světla přetne černý vlas spěchej ať včas K nohám mi padá ráno jak míč běžím ti vstříc Držím tě za ruce jak v dlouhé pomlce

Otázky

Svět je plný symbolů jedno zastupuje druhé a druhé je tady místo třetího jantar je tady místo slzy slza je tady místo moře moře je tady místo hoře hoře je tady místo slávy sláva je tady místo trávy tráva je tady místo měst města jsou tady místo lidí a všechno všechno je tady místo tebe a tak musím měnit jak v té pohádce jantar za slzu a slzu za moře moře za hoře a hoře za slávu slávu za trávu a trávu za města města za lidi a všechno všechno za tebe a ptám se tě ptám když už tě mám když už tě držím: Jsi to skutečně ty?
Jsi tady opravdu za sebe?
A jsme to ještě my?
A kdo je tady místo nás?
A jak řekni mi jak to jednou poznáme?

Studna

Vyřezávaným okénečkem do vyšívané tmy dívám se do noci jak do studny a má studna má stud u dna stydím se za ten stesk a na nebi zrcadlí se kalná voda černá voda a v té vodě nebe a na tom nebi voda a ve vodě nebe a na nebi voda a ve vodě stesk plný zlatých plev Rožnov, září 1976

Faun Marcipán

I. (suchá varianta) Vzduch se v prstech drolí na obzoru drobně pohořívá a potokem hobliny kouře Faun sedí bradu podepřenou myšlenky jak kozy v sandrik-nerez hlavě (viděla jsem rybník jenž se pomalu
povléká srstí až jednoho dne jen v ještě vlhkém dolíku ještě teplý trus) naťukne vajíčko a dívá se jak po prstech stéká bílek otevře nehet dlouhý jak břitva a krájí vzduch (viděla jsem jak o berlích běží
z kopce a hlučný pád) a obrazy jak stádo v tenkostěnné hlavě když pak dojí co vzal s sebou čistě vytře koutky úst natáhne se poškrábe se na obloze něžná jizva začne růst zívne a spí a na odvrácené straně rohovky tam kde se oči otvírají dovnitř tam kde se oči dívají do lebky vidí mě a očnicemi jak vikýři prostrkuje
perníkové ruce a honí mě v hlavě jak honí mě po dvoře až se mu hlasitě přitisknu probudí se a mne si oči ale chvíli se mu ještě zdá že jsem A jen tím jsem II. (mokrá varianta) řeky se obracejí proti svým proudům potoky proti pramenům lijáky se zvedají jak hejna sarančat rybníky startují jak helikoptéry jezera plují jak vzdech a kanony studny pálí do nebeských střech jen Faun Marcipán i v zmatení živlů rovný jak chlap posbírá v ústech slinu a prskne ji přímo dolů na pařez otcovský prah

Hoře

Smutek za nehtíček hoře na kostku cukru něhy za troníček slz jak hráchu a zrníčko strachu do piksly prachu citečky tři tečky rozložíš svůj krám na apartní kapesníček a po prstě jak Amor sám šplhá ti mini-kominíček nekoupím – nevadí ty jseš ten co si poradí vždycky poradí a půjdeš o dům dál

Definice

Posílám ti holubici ty naproti jí jestřába posílám ti kunu ty naproti jí holátko posílám ti oheň ty naproti mu les posílám ti střípek ty naproti mu krční tepnu posílám ti slovo ty naproti mu zrcátko stojím tady s prázdnýma rukama stojíš tam s prázdnýma rukama už dávno není co poslat už dlouho není co říct a teprve teď a teprve pak možná třeba asi a kdo může předem co

Frigidní idyla

Jiřímu Žáčkovi Místo vína denaturáky mrazu a místo jiřin jiskřiny sněhové zvíře hledá něco na zub olízlo kovral v předsíni v žilách mi klesá sloupek rtuti otvírám ti svůj frigidům a jediné co nabídnu ti bílý kupon k bílým snům zamrzla ve mně žhavá řeka z ohně je sklo – na kámen čeká a nic na tom nezmění ni něhy sněžné sněžnění