Jakmile berete svou práci příliš vážně a chybí vám smysl pro humor, daleko se nedostanete.
Česká literatura se dnes bere až příliš vážně – a daleko se nedostala. Mezi těch několik výjimek patří Jiří Kratochvil. Soubor jeho téměř třiceti povídek je vlastně průvodcem ke všem knihám, které autor od roku 1990 vydal. Hraje si tu s nápady, vypravěčsky vstupuje do děje, dobré konce nechá v poslední větě změnit na nijaké, nabízí své verze klasických příběhů (Kafkova Proměna), občas zalidní povídku existujícími postavami, nebojí se vyzkoušet mnohokrát použité téma (dvojníci) a je hodně autobiografický a politický. S chutí si třeba vyřizuje účty za 21. srpen 1968: v povídce Diktát se z okupovaných stanou okupanti. „Hosté“ z Ruska jsou, než podepíšou Pražské protokoly, umístěni na Špilberku a konsolidace vyvrcholí vztyčením sochy Jana Žižky na moskevském Rudém náměstí.