Druhá próza sociologa, satirika a spisovatele Stanislava Bilera je na začátku anotace označená za realistický román z českého venkova a na jejím konci za román environmentální a existenciální. Podobnou cestu deziluze ujde i hlavní hrdina Destrukce, učitel, který na venkově hledá racionalitu, jednoduchost a život, který ještě dává smysl. Velmi rychle naráží na dlouhou řadu důkazů, které se jeho představě vzpírají, je však jen velmi váhavě ochoten vzít je na vědomí.
Učitel má o venkovském životě představu natolik idylickou, že je od první strany jasné, že náraz do reality bude bolestivý — brzy se ukáže, že to bude platit doslovně. Realita zde navíc připomíná něco mezi mysteriózním dramatem a absurdním divadlem. Hrdina si pořád opakuje, že tam, kde ještě platí, že dvě a dvě jsou čtyři, musí panovat racionalita. Naráží však na všechno ostatní, jen ne na selský rozum a také často naráží obličejem o zem, neustále totiž padá. Netuší, co by měl děti učit, a ty mu to nijak neulehčují, jsou také samá modřina, neuróza a temná kresbička. Ve vesnici lidé záhadně umírají, většinou vlastní rukou, mizí tu voda, o věcech se mlčí — hlavně aby se někdo nevyděsil — a nedávno se tu střílelo i hořelo.
Učitel všem všechno odkývá, chce pochopit, jak dělat věci správně, chce si být vším tak jistý jako jeho okolí, stále víc ho však zajímá jeho sousedka vyvrhelka i ty z dětí, na kterých je nejzřetelněji znát, že něco není v pořádku.

Angažovaný pád do vyschlé brázdy

Biler v románu pracuje s mnoha prvky, které se v české próze neustále opakují a jsou jí často oprávněně vyčítány.
Zdůrazňování rozporů mezi centrem a periferií s poněkud romantizujícím pohledem na venkov, hlavní hrdina coby podivín, s nímž se lze ztotožnit jen ve velmi sebemrskačské náladě, ploché postavy karikující všemožné charakterové vady, humor vycházející ze shazování sebe sama, drobné oplzlosti. To vše ale v konkrétním případě Destrukce funguje nejen k frustrování čtenářů a čtenářek, ale také k posilování výsledného dojmu z četby, který je nepříjemný, ale nepopiratelně silný.
V jednom se Destrukce v rámci české prózy výrazně liší a řadí se mezi těch pár děl, která porušují (v mnoha jiných oborech i regionech přežité) pravidlo. Otevřeně angažované texty od angažovaných autorů či autorek je možné najít spíše v poezii a i tam si obvykle vyslechnou kritiku, přestože nejsou natolik doslovné. Biler před destrukcí mimo jiné v podobě klimatické krize varuje nejen coby satirik, ale také jako sociolog. Že je jeho román plný praskajících silnic, suchého lesa a strádajících zvířat angažovaný, je tedy očekávatelné, klimatické téma je nicméně ústrojně propojeno s dalšími rovinami textu. V dnešní době lze dílům angažovanost sotva vyčítat — navíc pasivita tváří v tvář společenské patologii v Destrukci funguje nejen politicky, ale i literárně. Psát v čase klimatické krize, pandemie a nenávisti neangažované knihy, které jsou pouze uměním, by se naopak mohlo snadno jevit jako privilegovaná zbytečnost.

Praskliny a napravení chcípáci

Učitel do vsi odešel z města, od nesnesitelných situací, které se nedají vydržet. Více se toho nedozvíme, klidně by ale mohl odejít z města, které ve svém debutu Praskliny popisuje Klára Vlasáková. Indicií je tu hned několik. Ta jedna je opravdu doslovná, ve vsi, kam se hlavní hrdina přestěhuje, totiž začíná všechno praskat a na vině není jen postupující sucho. Tuto teorii podporuje i fakt, že ve světě Prasklin jsou všechny spirituální a filozofické otázky a odpovědi na ně nevyřčené, není proto divu, že učitele zláká vlastní představa o přímočarosti venkova.
Obě knihy spojuje pátrání po smyslu věcí, zatímco Vlasáková nechává jeho cíl i průběh nevyřčený a tím příběh jako celek trochu ztrácí na působivosti, Biler ho využívá jako prostředek k budování deziluze, která sice nenabízí řešení, ale některých odpovědí se přece jen dobere. Oproti Prasklinám v Destrukci nenajdeme skvěle napsané a vykreslené mikropříběhy, tíseň se tu nebuduje přes empatii s konkrétními lidskými osudy, ale naopak skrze děsivě robotické a repetitivní průpovídky a jednání vesničanů, kteří jsou spíše karikaturami než lidskými bytostmi.
Jonáš Zbořil a Hana Řičicová pojmenovali v diskusi o próze Elsy Aidse archetyp „chcípáka“. Označili tak literární postavy, konkrétně muže, kteří jsou neúspěšní, stárnou, jsou „stylizovaně tupí“, pozorují svět a popisují ho, to vše s minimálním zájmem jakkoli ho měnit.
I na Bilerova učitele chcípáctví sedí, svět, který popisuje Destrukce, je sice výraznou karikaturou, proto v něm učitel funguje jinak než třeba hrdina Příprav na všechno a karikovaná je i jeho pasivita. Za chcípáka se však dá bez zaváhání označit, ubíjející opakování bezobsažných frází je totiž schopen přijímat tak dlouho, až je to iritující, jak v knize explicitně zazní, na mladého nadějného učitele je už navíc poněkud starý. Na rozdíl od dalších literárních chcípáků se ale nakonec v jeho světě objeví trhliny, kterými z pasivity postupně vypadne.

Klid na práci

Destrukce se může právě spolu s Prasklinami nebo s přepracovanou Chybou Marka Šindelky počítat mezi první zástupce české cli-fi(climate fiction), politická je však ve spoustě dalších ohledů. Jedním z otravných refrénů obyvatel vesnice je ten o pracovitosti a zachování klidu — hlavně aby se někdo nevyděsil. Klid na práci je přitom osvědčený autoritářský koncept, který byl zásadní pro protektorátní rétoriku, v normalizačním Československu se dokonce stal oficiální doktrínou a vzývaný je dodnes prakticky pokaždé, když se objeví organizovaný občanský odpor nebo zaměstnanecká stávka. Učitel v Destrukci pozoruje, že ve vsi nikdo nic smysluplného nedělá, a zároveň dokola poslouchá, že hlavní je ani chvíli nezahálet, neustále pracovat a nenarušovat pořádky. Nejčastější činností místních je přitom vzájemné dohlížení na to, aby si každý hleděl svého. Ani trávníky není potřeba sekat, jsou bezpečně přelité betonem. Děti ve škole se učí především, jak slušně pozdravit, jít na procházku je tu krajně podezřelé a naprosto zapovězené je poukazovat na cokoli, co by mohlo obyvatele vyděsit — třeba na zničující sucho nebo domácí násilí. Ostatně teplo je lepší než zima a děti neumí pozdravit, tak nepředbíhejte, pane učiteli.
Biler tmářskou vesnici zasazuje i do širšího kontextu, funguje tu továrna, jejíž ředitel je součástí místní dysfunkční elity. Továrník před jakýmkoli narušováním klidu na práci varuje — mohlo by popudit akcionáře a bez jejich přízně by také žádná práce pro lidi z vesnice nemusela být. Na rozdíl od jasnějších náznaků postupující klimatické katastrofy působí osoba ředitele továrny a mocenská síť akcionářů spíše jako součást thrillerového a mysteriózního rozměru vyprávění — protože kniha je do určité míry i hororovou rurální detektivkou.
Destrukci by bylo jistě možné analyzovat i z feministického hlediska, jediné dvě příčetné dospělé osoby ve vsi jsou totiž ženy, které si dovolují klid na práci narušovat, i když je to převážně jen poklidnou existencí mimo místní pravidla. Jedna z nich si dokonce dovoluje vychovávat svou dceru k jiným věcem, než je zdravení v samoobsluze. Roli tu hraje kromě domácího i sexuální násilí. Zatímco domácí násilí vesničané bagatelizují floskulemi, které posilují celkový tísnivý dojem, násilí v osudech žen-narušitelek je popsáno rozsáhlejšími pasážemi, které jsou výpravnější — dokonce natolik, že se do textu skoro nehodí.
Kniha je jako celek působivá, nicméně má i slabá místa. Pasáže, které chtějí rozbít obraz nezkaženého, racionálního venkova, sexuální scény — v čele s nevyžádanou erekcí ředitele školy — svou očividnou zkažeností a bizarností možná až příliš doslovně ukazují, že to s onou čistotou vesnice není tak horké. Repeticí v průpovídkách vesničanů je tu snad až příliš, stejně jako učitelovy bezbřehé pasivity a snahy zapadnout — jenže zároveň jde o funkční prvky, díky nimž je text tak tísnivý a při čtení vyvolává směsici agonie a deprese.
Bilerův román mnohé okoukané prozaické stereotypy funkčně využívá v duchu své angažovanosti a působí současně a naléhavě. A to i přesto, že je jeho hlavní hrdina pasivní, poněkud nedůvtipný, a nebýt jedné z žen, které ještě vnímají realitu, neuměl by si dát ani ruce před sebe, když se opět řítí obličejem k zemi. Autor ve svém satirickém nedělním pořadu pravidelně upozorňuje, že tady všichni umřeme — jenže v jeho podání nejde o defétistické prohlášení. Biler-satirik na nevyhnutelnou zkázu nečeká s rukama v klíně, ale glosuje všechny drobné krůčky, kterými k ní směřujeme.
Biler-komentátor neúnavně vysvětluje, proč a jak rychle do záhuby směřujeme a proč je potřeba konat a apelovat. A dokonce i Biler-prozaik nakonec svému hrdinovi dopřeje určité prozření a naději. Všichni tady rozhodně umřeme, otázkou jen zůstává, jak moc budou i naše tváře od krve a bláta.