Prozaik Václav Kahuda, který již pětadvacet let svérázně proplouvá vodami české literatury, vydal novou knihu – Bytost, jež koketuje s žánrem sci-fi.
Jaké má jeho novinka místo v jeho dosavadním díle a jaké místo má jeho dílo v rámci současné české literatury?
Když se před více než padesáti lety konečně protrhla hráz a Bohumil Hrabal na prahu padesátky mohl začít vydávat své texty, nepřišel pouze velký čtenářský ohlas, ale i velké nakladatelské šturmování – během tří let vyšlo pět Hrabalových knih – a také první kritické rozpaky. Jan Lopatka tak po nespoutaném proudu Tanečních hodin pro starší a pokročilé kriticky nahlédl Ostře sledované vlaky jakožto konvenční novelku, a navíc načrtl hranici mezi tvorbou a spisováním.
Z dnešního pohledu se takový náhled může jevit jako přehnaný, i když víme, že Ostře sledované vlaky měly starší, syrovější verzi v próze Kain. Ale i předchozí Hrabalovy knihy byly často uhlazenou verzí původních textů, jak můžeme vidět díky sebraným spisům. Ostatně k podobnému Hrabalově rozdvojení došlo ještě jednou v sedmdesátých letech. Na jednu stranu napsal další vrcholné texty – Obsluhoval jsem anglického krále či Příliš hlučnou samotu. Na druhou stranu byl některými odmítnut – jeho knihy byly i páleny – za to, že se přiklonil k oficiálnímu normalizačnímu proudu, aby mohl znovu vydávat. A to opět velmi „ostrouhané“ původní texty, což – nutno dodat – Hrabal jakožto mistr textové varianty a variace vnímal poněkud jinak než jeho původní příznivci.

Sundané kšíry

Každopádně se Bohumil Hrabal přes opožděný start stal ještě za života legendou a psaní mnohých k němu bylo připodobňováno, případně se mnozí autoři k jeho ohlasu přihlásili. Tito prozaici, kteří za sebou mají často stejně jako Mistr básnickou minulost, by se dali nazvat posthrabalovskými a můžeme mezi ně počítat třeba Vlastu Třešňáka, Emila Hakla či Václava Kahudu. Právě Václav Kahuda (1965) nyní vydal novou knihu s názvem Bytost, což je dobrá příležitost pro nahlédnutí celého jeho dosavadního díla, které má prozatímní vrchol v románu Houština z roku 1999.
Zpětně nahlédnuto je tento opulentní text jakýmsi potvrzením faktu, že devadesátá léta nebyla jen dobou literárně posthrabalovskou – Mistr se tehdy ještě loudal od jedné hospody ke druhé –, nýbrž i epochou, kdy se konečně daly sundat kšíry politických odkazů. Už nikdo mladým autorům blahosklonně neříkal: „Víš, soudruhu, ale ten tvůj hrdina není vůbec společensky zapojený…“ A nikdo ani o současné politice psát příliš nechtěl, protože měl dojem, že to by jeho nadčasové literární dílo nakazilo dobovostí.
Především v druhé polovině devadesátých let s přesahem do let nultých se literatura tedy konečně naplno mohla zavrtat do soukromého – mohla očichávat vlastní podpaží. Což byl důkaz svobody, toho, že si můžeme dělat, co chceme, a nikdo nám v tom nebrání. Byla to nejen doba boomu deníkové literatury, ale i autobiografického psaní jako takového – včetně románů, kde se popisovalo niterné prožívání intimních záležitostí.
Z dnešního pohledu se takový „terapeutický“, sebeočistný přístup k literatuře zdá asi naivní či zastaralý – zvláště dnešní mladé generaci, jež se rozhodla pronudit životem ve strnulé póze u kavárenského stolu. Ovšem autoři nejen posthrabalovští, ale i autobiografičtí, „ušpinění životem“, dále píšou a vydávají. A nemusí jít vůbec o popisování pití piva v hospodách čtvrté cenové skupiny. Za všechny lze zmínit čtenářsky úspěšné „deníkové“ knihy Terezy Boučkové.
Nicméně aby bylo úplně jasné, co ona devadesátá léta, kdy spisovatelé konečně měli „chvilku jenom pro sebe“, obnášela – a že rozhodně nešlo o literaturu dietní, nedostatečnou –, stačí odcitovat závěr z Kahudovy novely Technologie dubnového večera (2000): „Jednou jsem byl v lesích u Labe. Tu jsem uslyšel jakoby hodně vzdálený, slaboučký křik. Takový smutný nářek… Jako když někdo volá o pomoc… Šel jsem za tím volajícím hlasem… Po dvou kilometrech jsem si uvědomil, že mi to pískají chlupy v nose…“

Pohádky o zlém světě Technologie dubnového večera možná není Kahudovým textem nejpodstatnějším, ale je asi jeho dílem nejvyváženějším a taky pro běžného čtenáře nejvstřícnějším. Jedná se o dialog Petra Kratochvíla a Jana Beneše – což jsou občanská jména Václava Kahudy a Emila Hakla –, a tedy o jakéhosi vzdáleného příbuzného pozdější Haklovy novely O rodičích a dětech, kde rovněž dominuje přímá řeč.
Již v roce 1992 však Václav Kahuda vydal Příběh o baziliškovi, jenž byl napsán v roce 1988, ještě v okruhu ineditních Branických almanachů, které autor se svými přáteli vydával. Tato próza se přátelským dialogem vlastně podobá Technologii dubnového večera, i když onen dialog je jiného druhu. Z textu je totiž dodnes cítit, že byl primárně psán právě pro pobavení dalších přátel z okruhu, že navazoval na jejich hospodské hovory. V druhé části ale už novela tento tón včetně svého kouzla poněkud ztrácí.
O pět let později, v roce 1997, se díla pražského prozaika trvale ujal brněnský nakladatel Martin Reiner a vydal novelu Veselá bída, jež je prvním, ztroskotaným náběhem k rozsáhlému textu. Autor se zde nicméně představuje jako vynikající pozorovatel a lyrik, který ale na druhou stranu někoho může odradit mnohomluvností. Rok nato se objevil ještě soubor Exhumace, jenž vedle dalších lyrických novel a jedné rozvernější povídky obsahuje taky oddíl „pohádek“, převyprávění většinou klasických příběhů. Ten stojí za pozornost i proto, že jak nedávný román Vítr, tma, přítomnost, tak nynější Bytost sám autor charakterizuje rovněž jako „pohádku“.
Potom už následoval Kahudův opus magnum, román Houština, onen privátní boj se sebou samotným v temné tůni životních zmatků. Stačí dvě pasáže – když vypravěč pojídá rybu a když kope hrob –, aby bylo jasné, že je to člověk, který je rodinnými dispozicemi i školní docházkou natolik pochroumán, že si na všechno musí přijít sám, načež je na to náležitě hrdý a zažívá pocity objevitele. A přijít si na to sám musí hlavně v tom základním – jako by se konečně přestal bát vyjít ze stínu noci na denní světlo.
Zde se můžeme vrátit k oněm výtkám Jana Lopatky vůči ostře sledovanému Bohumilu Hrabalovi v širším významu – k otázce balancování mezi přílišnou konvenčností a snahou dát textu tvar. V tomto směru byla literární devadesátá léta celkově spíše rozbředlá, neboť jakákoliv úprava textu bývala hned zahnána do kouta slovy o „cenzuře“. Přestože Václav Kahuda patří k prozaikům košatějším, jakási silná energie rozsáhlou Houštinu přesto nakonec drží pohromadě.
Je ještě dobré připomenout, že jedním z oblíbených literátů Václava Kahudy je i Louis-Ferdinand Céline, a tak je třeba jeho syrový proud vnímat i s tímto célinovským ohledem… Pokud bychom po pražském autorovi požadovali, aby své texty uhrabal, neboť by jim to prospělo, jistě by se z onoho konvenčně literárního hlediska jednalo o „pravdu“. Otázkou však je, jestli by touto úpravou dílo jenom získalo, nebo i něco podstatného ztratilo.
Jedním z nepominutelných aspektů Kahudova psaní je dojem, že není schopen psát, pokud nemusí – a naopak, že nedokáže nepsat, pokud musí. Ovšem v roce 2001 vyšel román Proudy a jeho energie rozhodně neodpovídala předchozím textům. Jako by zde už nepsal ten, kdo musí, ale ten, kdo se cítí být spisovatelem – jako by nešlo o tvorbu, nýbrž právě o ono spisování. Proudy tak působí jako nákladní auto sunoucí se po panelové cestě s vypuštěnými pneumatikami.
Mohli bychom mudrlantsky podotknout, že potvrzením tohoto hodnocení je skutečnost, že autor se následně na třináct let odmlčel… A poté napsal román ještě objemnější, než je Houština – Vítr, tma, přítomnost. Už ne ujišťování se, kdo jsem a kde stojím, ale osahávání okolního světa. A kdyby jenom osahávání, spíše hořké obviňování, obžaloba – proto kápnul do noty i některým mladým literátům a publicistům, kteří po letech znovu začali horovat pro angažovanou tvorbu. Slyšíte tu ozvěnu? „Víš, soudruhu, ale ten tvůj hrdina není vůbec společensky zapojený…“

Všechno je třeba zvrátit Vítr, tma, přítomnost (2014) je bolestným procitnutím člověka, jemuž došlo, že všechno kolem je domluveno, zmanipulováno, pokřiveno, připosraženo strachem a ziskuchtivostí. Je to zvracení nad kloakou světa. Román je opět plný energie – té nejtemnější – a vypravěč si v nekonečné obžalobě pomáhá i naivně paranoidními spojeními a nad hlavou nemilosrdně roztáčí svou textovou mačetu. Toto „všeobecné spiknutí“ bylo mnohdy čteno i mimoliterárně – kdo je kdo a co se tam o něm říká. Samotný autor, vědom si toho, že nedisponuje dostatkem důkazů k oné obžalobě i velmi konkrétních lidí, pak neupozorňoval na to, že jde přece o román, jak se to v takových chvílích dělává, nýbrž román rovnou charakterizoval jako „pohádku“.
Všechna ta hysterie měla nicméně za následek vytvoření situace, v níž by ten, kdo by namítal, že by text potřeboval proškrtat a učesat, byl okamžitě obviněn z toho, že z něj chce odstranit to nepříjemné, to bodající do živého. Otázkou namístě ovšem potom je, jestli muselo jít o román – jestli to neměla být kniha-dokument. A taktéž lze podotknout, že román začíná příběhem vypravěčova dědečka, k němuž už se autor v průběhu objemné knihy nikdy nevrátí – což působí poněkud roztržitě, pokud budeme decentní.
Vítr, tma, přítomnost tak působí jako vyvrhnutí nekonečného zklamání z toho, co se se světem – a především u nás ve střední Evropě, v nové demokratické republice – stalo a děje dál. Pro někoho je podstatnou stezkou odvahy se s tímto temným monumentem popasovat, třeba s výhradami, pro jiné je vypasený opus podobně vyšinutý jako třeba veřejná vystupování Petra Cibulky – jenž je mimochodem v textu rovněž zmíněn.
Rozsáhlý román měl rozporuplné přijetí, přesto se díky němu stal Václav Kahuda pro určité mladší literáty jakýmsi pohyblivým totemem. Starší knihy byly následně znovu vydány díky nakladatelství Milana Hodka, aby byly k mání i pro nové čtenáře, a jejich autor – periferní svéráz s dělnickou minulostí – je nyní i předsedou Asociace spisovatelů, tedy organizace, kterou nedávno zakládali mladí a ambiciózní autoři. Ve chvíli, kdy ovšem zjistili, že veškerá možná sláva s tím spojená byla vyčerpána samotným zahájením činnosti a následuje jenom nuda schůzí a papírování, z tohoto angažmá postupně vycouvali a do čela zvolili „prvního dělnického předsedu“ Václava Kahudu.
Av této atmosféře nyní vyšla jeho další kniha Bytost, jež stejně jako nejnovější próza Emila Hakla Umina verze koketuje s žánrem sci-fi. Jako by se prozaik, poučen předchozím románem, toužil dostat do situace – konkrétně do roku 2080 –, kdy nebude svázán fakty a nedostatkem důkazů, ale bude si je moci upravovat tak, jak potřebuje, i když i zde jde pořád hlavně o naši současnost… Většinu stránek zaplňují vzpomínky na dnešní dny či na minulost a také citace z různých „současných“ knih.

Návrat nevýrazných šprtů

Sci-fiprstenec dodává knize sympatický rámec, ale na druhou stranu se jedná jen o jakýsi vyklidněný dojezd předchozího všetečného chrlení. Je to tedy text velmi podobný románu Proudy – text, který být nemusel, který pouze napsán být chtěl, zkrátka spisování. Musíme tak čekat, až se zas mysl Václava Kahudy napumpuje něčím, co nebude moci udržet. Protože je prozaikem osobitým. Což mimochodem začíná být vážný problém současné české literatury – autorská zaměnitelnost je čím dál více zakrývána příběhovou atraktivností. Při znalosti Hrabalovy a Kahudovy biografie by se to dalo pojmenovat i školním jazykem: od svérázných repetentů a záškoláků k zaměnitelným premiantům.