UTKÁNÍ S BANALITOU ŽIVOTA

Sylva Fischerová (nar. 1963) je autorkou asi čtrnácti knih a patří mezi ty náročnější, a přece úspěšné. Za knihu Bůh vždycky zatřese stavbou (rozhovory s filosofem Karlem Flossem) dostala roku 2011 cenu Nadace ČLF. 
Čtenář, který se pokusí číst její poslední knížku Bizom v autobuse či metru cestou do práce, záhy zjistí, že to nejde: Ztrácí dějovou souvislost, třebaže sestává ze srozumitelných, až banálních historek či polohistorek. Nositelem sdělení je Jiří Bizom, otec Káji a muž Petry, který má i svoji hospodsko-trampskou partu. Jsou to všechno lidé podobného ražení: Se smyslem pro humor, zvlášť pro ten pramenící z nesmyslu či nedokončenosti. Dokáží ho vidět kolem sebe tam, kde si ho jiní nevšimnou, nebo ho dokonce považují za nudu. 
Jiří, jednou zmíněný jako technik od počítačů, který se takto snaží dosáhnout v životě rovnováhy, si od raného mládí zavede notýsek, kam si zapisuje Blbosti. Jsou to různá klišé, která nedávají smysl, ale lidi je přijali a dorozumějí se jimi, „blbost z toho bučí“. Mocným zdrojem jsou pochopitelně reklamy („Kolik chloupků má průměrná žena?!“) a Facebook, útržky hovorů, jejichž začátek ani konec neznáme, a proto jsou zdrojem tajemství. Objevy slabomyslné holčičky, která z letáku o slevách se zájmem „čte“ zobrazené potraviny. Poetické výroky Jiřího předškolní dcery, která teprve zvládá úskalí jazyka. Vzpomínky na vlastní školní léta – proč loď nejde ke dnu, ale závaží ano? Rychlokonverzace hebrejštiny, která předpokládá, že se přepadená žena octne na policii. Známá historka o rabínově koze... 
Až když se čtenář začte, konečně pochopí, že knížka nemá děj. A její souvislost? Je to hra, kterou hrdinové hrají, aby je neumlátil všední život, který se kolem nich, kolem nás valí. Prostě ho berou vážně, přemýšlejí o oněch „blbostech“, domýšlejí je, berou za slovo, baví se tím. Přijdou na řadu i výchovná rčení, jichž se hrdinům knihy dostávalo v dětství. A co teprve, když hosté v restauraci začnou fotografovat jitrnice na talíři! Hrdinové pozorují, jak se mezi sebou chovají slepice, kterým se nasype, a srovnávají je s lidmi. Naprázdno nepřijde ani „intelektuálská kavárna ve stylu Franze Kafky“, dlouhá diskuse o Řehoři Samsovi. Tady spatřují ve hře „duch, který povznáší absolutní determinovanost“. Dostanou se sem i banality dívčích deníků či hospodské primitivní příhody. Spor dospělých a dětí o to, kdo má pravdu – Nesmyslné nápisy na zdech jsou zdraveny jako rodní bratři. 
Jiří o tomto světě přemýšlí a hledá jeho smysl. Těch smyslů je mnoho, některé míří až k filosofickým hloubkám – a zároveň není žádný. „Hra je především svobodným jednáním. Hra na rozkaz přestává být hrou. Hra je svobodná – hra je svoboda.“ Nejen to, hrdina se snaží takto provokovat okolí, získávat si spojence, které oslovuje a vtahuje do své hry. Vybavuje si dědovy dnes již „neskutečné“ příhody z války i dávné mýty různých národů, které se tomuto světu blíží... 
Kupodivu nejslabší je kapitola z návštěvy Indie. Možná je to opravdovostí tamního světa, která, ač se tolik liší od naší reality, je přirozená, není hrou... 
V závěru se Jiří probírá prastarou rodinnou korespondencí, v níž opět objevuje víc tajemství nežli konečného poznání. Ale tajemství a hra zůstávají inspirující v utkání s běžným životem. 
Autorka nám tak předkládá text jako návrh, jak se s jeho banalitou utkat. A kdo ještě nemá dost, ať se pokusí rozluštit písmo na obálce knihy.