Sylva Fischerová letitou básnickou dráhu víc a víc rozšiřuje směrem k próze. Schopnost vyprávět si vyzkoušela na dvou knihách pro děti, na dvou povídkových sbírkách a na cestopisné próze o pobytu v USA. Knížka Bizom aneb Služba a mise je její prózou nejexperimentálnější. A tímto rysem vyčnívá i v kontextu současné české beletrie, která je naopak z hlediska postupů až nebývale usazená – jako by žila v přesvědčení, že jde jen o to, co se vypráví, a nikoli jak. 
Bizom vlastně ucelený příběh nenabízí. Postavy do vyprávěného světa bez představování či uvádění vstoupí, baví se navzájem a občas i něco ze své minulosti prozradí, ale pravidla, s jejichž pomocí by vytanul souvislý příběh, musí čtenář hledat sám. Kniha je protkána řadou citátů věnovaných teorii her – od Wittgensteina přes Peregrina až po Kořenského. A právě idea Johana Huizingy, že hra jako nerozumná činnost povyšuje člověka nad úroveň čiře rozumové bytosti, se může jevit jako klíč. V době, kdy nám masová média či masová kultura sugerují, že servírují vše podstatné, očištěné od balastu zbytečných složitostí, činí Fischerová pravý opak. Poskytne nám fragmenty, které získají smysl až podle pravidel dané hry. Ale ta – na rozdíl od fotbalu nebo mariáše – ještě neznáme. 
Letos maturanti protestovali proti pojmu epizeuxis, ale co je synekdocha, to se snad ještě vědět má – záměna části za celek či celku za část. A v Bizomovi nacházíme právě jen části příběhu, který slibuje dobrodružství, záhadu, exotiku i vztahová rodinná dramata. Ve svých scelených souvislostech, od začátku do konce, tu odvyprávěn není. Nejsme ovšem na tom podobně? Neměly by nás trápit otázky, zda náš pobyt ve světě je součástí nějakého vyššího celku, anebo je pouze nahodilým výskytem bez jakýchkoli herních pravidel? Bizom není knihou pro každého. Je ale jednou z nejpozoruhodnějších českých próz posledních let.