recenze v časopise Respekt
Autor / Eva Klíčová Datum / 20.11.2015

Autorský koncept Ludvíka Vaculíka vtělený do citátu „Napiš pokud možno dobře, cos udělal špatně, a dostane se ti rozhřešení!“ v české literatuře samozřejmě stále prosperuje. Zcela otevřeně jej například už roky praktikuje Michal Viewegh – citát se objevil nejpozději v jeho Povídkách o manželství a o sexu (1999) a znovu je jeho parafráze zmíněna v novince Biomanžel
Od doby, kdy Viewegh přežil prasknutí aorty, napsal o svém onemocnění a léčbě již dvě knihy: až iritativně terapeutický Můj život po životě (2013) doplnil letos povídkový soubor Zpátky ve hře, v níž jsou zápletky postaveny na někdy až fantaskním rozvíjení motivu zdravotních komplikací z těžké srdeční příhody (problémy s orientací a krátkodobou pamětí). Vzápětí vychází další „aortová“ kniha – a jak se lze už z názvu dovtípit, v Biomanželovi nepůjde jen o aortu, ale také o autorovo manželství, přesněji o jeho krizi, kterou předznamenává už Biomanželka z roku 2010. 

Proklet vlastním talentem 

Viewegh se sice postavil bulváru, nicméně jeho vztah k médiím je velmi pragmatický – takže nejen jeho čtenáři vědí, že doopravdy skoro zemřel, ale doopravdy se i rozvádí. Takové psaní „sebe“ má výhody i nevýhody: téma přijde samo a čím tragičtější, tím lepší. Ovšem částečně se připraví o fabulační a syžetovou svobodu, veřejnosti dá všanc nejen sebe, ale také své blízké, a nakonec bude považován za někoho, kdo není víc než bulvární pisálek, přestože píše prózu. Rozdíl mezi těmito dvěma žánry může být pod rozlišovací schopností mnohých čtenářů – zvláště u bestselleristy. O pomyslné patro níž se pak nacházejí už jen ti, kteří coby méně slavní píšou o těch více slavných (havlovská Tajná kniha Ireny Obermannové, čerstvě třeba Ta zrzavá od Sáry Saudkové). 
Tyto výtky zaobalené do etických otázek se svého času sypaly i na zmíněného literáta-erotomana Vaculíka. Nakonec Český snář (samizdatově 1981) lze stejně dobře považovat za silný dokument o disidentu i za exhibici egocentrika, vytěžení privátna svého i svých bližních, navíc v době neustálé pozornosti StB. Ani rozšafný Vaculík po listopadu, kdy osobní svědectví přestává být zprávou o svébytné societě, ostatně neodolal a ve svém literárně-dokumentačním úsilí se soustředil především na milostně-partnerské výboje. 
Při všem tom „vaculíkaření“ se však patří podotknout, že Viewegh nepíše deník. Vyprávění Biomanžela má sice svoji chronologii (začíná maratonem, při kterém hlavní postavě Mojmírovi praskne aorta), ale nejenže není deníkem, dokonce je v rozporu se známými okolnostmi Vieweghova života. Kniha čerpá z reálných traumat, nicméně není soupisem odžitých událostí – a stejně tak ji nelze považovat jen za terapeutickou novelu, jež má dostat autora do formy. Ano, mimoliterární skutečnosti tomuto čtení nahrávají, ale „přezkušování“ ze slohu, kterému je autor nyní při každé knize podrobován, není namístě. Viewegh patří mezi spisovatelské typy, kteří jsou tak trochu prokleti vlastním talentem: ať píšou o čemkoli sebebanálnějším, čte se to lépe než mdlá většina literární produkce. Ironie, sarkasmus, smysl pro groteskno všedního dne – to stále umí. 

To bylo souvětíčko V Biomanželce se v popisování manželčiny proměny přetlačují dvě nesmiřitelné vyprávěcí a životní perspektivy: racionalistickomaterialistická Mojmírova a „ezoterický“ pohled duly – oné archetypální „La Loby“ vzývající ženskou nespoutanost. Biomanžela již dula sepisuje sama a Mojmíra odhalila jako zlého Modrovouse, jenž chce v souladu s francouzským lidovým hororem uchvátit krásnou a tvůrčí Hedviku. Dula se stává hlavním strůjcem textu, přičemž si neodpustí tuhovtipné komentáře k tomu, co píše: „Cha! To bylo souvětíčko, co?“ Vyskytujeli se ale na scéně pouze Mojmír, přejde vyprávění do neutrální er-formy. 
Dula v symbolické rovině co dobře stokilová snadno přemůže pohublého rekonvalescenta Mojmíra. Jestli je Biomanželka polemická, tady se životní koncepty přesmýknou v zápas „mimo dobro a zlo“: dula nelogicky nenásleduje Hedviku, ale zůstává u Mojmíra. A jejich vzájemný cynismus i Mojmírova zoufalá inklinace k terapeutickým ezometodám pak rozběhnou duel, v němž původní protivy téměř splynou a účel posvětí (i bio) prostředky. V první knize se Mojmír projevuje jako sebestředný zhýralec cynicky glosující výdobytky biobyznysu, zatímco obětavá manželka Hedvika jen trochu přestřelí s péčí o děti; a dominantní dula navíc její „provinění“ víceméně bere na sebe. 
Zde ve finále Mojmír jako biomanžel pečuje zbrocen potem o zahradu, zatímco dula stále častěji požitkaří. Na několika místech dojde jejich vztah až k lehce perverznímu flirtu: vítězství duly, tedy ukořistění Mojmíra a jeho majetku, se zdá být na dosah. Dula cení tesáky zpod filantropické masky, Hedvika odhodí podomácku ušitou vložku a převlékne se do kostýmku jako znovuzrozená finanční poradkyně. Mojmír zůstává vnitřně podveden celým biofenoménem, který nakonec bral vážně snad jen on sám. 
Kdo byl zklamán, že se autor po doteku smrti nepřerodil, stal se nyní trochu terčem vieweghovského žertu. Neboť jak dula píše: „Obrátím-li proti němu jeho vlastní sarkasmus (…), pak musím škodolibě konstatovat, že Mojmírova reinkarnace zdárně pokračuje.“ Viewegh je stále dost protřelý humorista, který je schopen a ochoten vše obrátit proti sobě. Zároveň je humoristou potemnělých myšlenek, zrozených ze středního věku i životních krizí. Biomanžela je lepší číst bez ohledu na pacienta a fenomén Vieweghova pravidelně zveřejňovaného života. To vše vyvolává očekávání, která autor nenaplňuje – včetně oné duchovní proměny. Jenže proč by nutně měl? 

Krkoškova 739/19 613 00 Brno
tel./fax / 515 549 431, mobil / 775 216 596
dopisy@druhemesto.cz

© Druhé město, 2019
Tvorbu webu v Brně realizuje společnost Liquid Design, design Bedřich Vémola

Druhé město na Facebooku