recenze v Lidových novinách
Autor / Jiří Peňás Datum / 4.11.2015
Humor odejde až nakonec
 
Michal Viewegh je druh spisovatele, jenž píše knihy tak, jak se staví domino: k jedné přidává druhou, vytváří dvojice, trojice, cykly a seriály. K Biomanželce tedy logicky přibyl Biomanžel. Vtip je v okolnostech, které to provázely. 

Biomanželka vyšla před pěti lety. Autor tohoto článku nad ní nehraně zajásal, že se Vieweghovi vrátilo jeho vlastní téma, neboť si myslí, že pohlavní boj, respektive citový vztah mezi mužem a ženou, o nějž šlo, je látka nenahraditelná a umělecky plodná. Kniha byla nezastíraně autobiografická, zobrazovala – samozřejmě v nadsázce, ale ne přílišné – nečekaný (pro něj) vývoj spisovatelova manželství, přesněji emancipaci jeho ženy, která probíhala jiným způsobem, než si pán tvorstva představoval. 
V knize byl výstižně popsán proces postupného vymaňování se ženské bytosti z mužských dominantních představ, kterých se on nechtěl vzdát, přičemž zároveň byly soustavně podrobovány jeho ironií, nejsilnější autorově tvůrčí zbrani. Tedy vedle pozorovacího talentu, schopnosti zkratky, výstižného podání situace, pointování scén a vůbec takového toho základního řemesla psaní, takových těch nesamozřejmých samozřejmostí, díky nimž se Viewegh stal oním českým literárním fenoménem. A předmětem záště některých kritiků – a kritiček. Terčem této ironie, kterou nezaměňujme s výsměchem, neboť šlo o smích velmi hořký, byla biomanželčina pouť světem iracionálních, spirituálních a ezoterických... „píčovin“, jak se v jednu chvíli ono macho, spisovatel Mojmír, bez okolků vyjádří. Nicméně je proti těmto mocninám bezmocný, vyrážejí mu panovnické (falické) žezlo z ruky a stávají se mu nečekaným osudem. Kdo v tom neviděl silné téma, tomu těžko pomoci. 
Jakési pokračování by přišlo nejspíš v každém případě, okolnost, kterou národ zná pod jménem „Vieweghova prasklá aorta“, jej učinila ještě pochopitelnější. Zde je nutné říct, že Viewegh je tím druhem spisovatele, který je upírem sám sobě, a představa, že do morku nevysaje osudovou událost, která tak zásadně změnila podobu jeho života, je naivní. Námitka jeho sebestřednosti je irelevantní, neboť „sebestřednost“ je v literatuře mimo kategorie dobra či zla. Jsou autoři, kteří o sobě nepíší vůbec, ale přitom jsou zcela sebestřední, čtenáře de facto nepotřebují. Pak jsou autoři, kteří nikdy nepsali o ničem jiném než „o sobě“, a přitom čtenář jejich výpověď, kterou můžeme klidně nazvat tvůrčím narcismem, čte se zájmem i v různých a nekonečných variacích. Myslím, že to je případ Vieweghova Biomanžela. 
Mistr světa amoleta Od deníkového Mého života po životě a povídek Zpátky ve hře, knížek, které napsal „po aortě“, se nová kniha liší stylizací a použitými formálními prostředky – rozšířením záběru. Její podstatou je hra s měnícími se úhly pohledu a se stupňující se hořknoucí sebeironií, s níž je podána mezní situace, která zcela mění pozici dosavadního životního suveréna. 
Z Biomanželky je tu převzata figura Duly, fiktivní nadženy, která ovládla autorovu rodinu a převzala výklad věcí. Je otázka, zda part, kdy střídavě přebírá roli vypravěčky, je právě schůdný a produktivní. Často autorovy ruce spíše svazuje, neboť mnohem volněji by se mu jeho situace glosovala přímo a bezprostředně. Rozumím tomu tak, že to měl být zcizující prvek, který měl dodat textu jakýsi další kritický rozměr, jako to bylo v Biomanželce – tady je navíc. 
Silnější je vlastní výpověď. Je jí zachycení otřeseného světa machistických jistot, který byl již nalomený emancipací manželky a nyní je skoro rozmetán. Problém byl však již předem vytvořen: Mistr zdaleka nežil podle mravních zásad, které alespoň zvnějšku předstíral. Jeho hédonistický „světový názor“ (oklátit, koho jen šlo) byl naplněn jistě spíš v představách, ale důsledky těchto tužeb (a realizací) se nyní dostavují s nečekanou razancí a pointou. Mistr světa, železný muž, je na vrcholu sil, zde přímo po doběhnutí maratonu na Staroměstském náměstí a před zraky všech, skolen osudovou ranou – a když se probudí z kómatu, je z něj bezděčný a bezmocný komik. Grotesknost situace je evidentní a podána s velkoryse masochistickým gustem. Ze suverénního tvora je popleta, který má potíž se základními věcmi: probouzí se s vymazanou hlavou, skoro nic si nepamatuje, má utkvělé představy. Je z něj tvor vegetativního typu, bytost retardovaná na úroveň základního biologického stavu, tedy jakýsi biočlověk... Ironie této situace je zdrojem fraškovité komiky. Mojmír je ale zároveň fatální příhodou přinucen bilancovat svůj život, který se mu již nejeví tak impozantní, a zároveň se v rámci snah o uzdravení podvoluje postupům, kterými dřív pohrdal: homeopatie, psychoterapie, celostní medicína. Role v manželství se tedy zásadně obrací: zatímco manželka Hedvika se od svého „bia“ odvrací k praktickým věcem, což se realizuje kurzem „finančního poradenství“, k biu a alternativě směřuje on. Prochází neplánovanou reinkarnací, která má podobu restartu, na jehož konci je opuštěný Mojmír a nejasný nový začátek. Co bude dál, neví ani on sám. Zbývá jedna naděje: humor. Jak říká v jednu chvíli vzpurně: „Můj humor jaksi odejde až nakonec. Jámožná zhebnu, ale můj humor tady ještě pár let bude.“ 

Krkoškova 739/19 613 00 Brno
tel./fax / 515 549 431, mobil / 775 216 596
dopisy@druhemesto.cz

© Druhé město, 2019
Tvorbu webu v Brně realizuje společnost Liquid Design, design Bedřich Vémola

Druhé město na Facebooku