recenze v časopise Týden
Autor / Petra Smítalová Datum / 9.11.2015
Pozér, nebo biomanžel?
 
Jak si cynický padesátník sáhl na smrt a co z toho vzešlo. To je téma nové prózy Michala Viewegha Biomanžel. Za každou cenu sarkastické, možná trochu mělké, ale taky vtipné, trefně demaskující naše pózy a zručně odvyprávěné. 

Po letošní sbírce povídek Zpátky ve hře, která svým názvem naznačovala spisovatelovu snahu vrátit se po prodělané ruptuře aorty ke psaní i do života, vydává Michal Viewegh novelu Biomanžel. Volně navazuje na Biomanželku z roku 2010, v níž osobní změnu prodělávala hlavní hrdinka Hedvika, zatímco teď je podobnému procesu vystaven její manžel, nejpopulárnější český spisovatel a autorovo alter ego Mojmír. 
V roli vypravěčky se znovu ocitá postarší tělnatá a ezoterice nakloněná dula, která v Mojmírově rodině funguje jako domácí hospodyně i blízká přítelkyně jeho ženy Hedviky. 
Mojmíra vidí jako „Mistra“ alkoholika, děvkaře a snoba, jenž by se podle ní nejlépe vyjímal pod drnem. Už touhle figurou si Viewegh vytvořil prostor pro to, co umí – ironii, sžíravý sarkasmus a vtipné konverzační přestřelky. Nezapomíná ani na své již tradičně oblíbené citace a parafráze (například alternativně založenou dulu nechá v jejím pokusu o román napodobit styl ikonické knihy C. P. Estésové Ženy, které běhaly s vlky). 
Problém ovšem je, když – zejména v první polovině knihy – ironie převálcuje celý text. Cokoli se dostane do autorova zorného pole, je přehlušeno jakýmsi nuceným jízlivým úšklebkem – ne že by si ho jednotlivé postavy nebo jazyková klišé nezasloužily, ale nelze stavět výhradně na tom. První kapitoly jsou pak díky tomu zředěny na sled několika málo uštěpačně okomentovaných momentů. Během nich hlavnímu hrdinovi praskne aorta, prožije klinickou smrt, promění se v ducha a opět se vrátí do svého těla. 
V textu rovněž démonicky úřaduje nadsázka. Když na ni ale přistoupíte, můžete se pobavit – ať už čtete o tom, jak dula diskutuje s Mojmírovou astrální podobou, cituje filozofy a literárněteoretické studie či při svém psaní opakovaně používá infantilně smajlíkové citoslovce chi, chi. 
V druhé půli se příběh jakoby zahustil, dostal větší dynamiku i hloubku. Ironie zcela správně nemizí, brání patosu, ale najednou je tu i nepřímá zpověď někoho, kdo si prošel hraničním zážitkem blízkým smrti, vrací se do normálního života a bojuje s „okultním utrpením“ úzkosti a zmatků způsobených problémy s pamětí a narušenou pozorností. Mezi řádky se odehrává proměna „zpupného racionalisty“ v chlapíka, který vidí, co dříve opomíjel. Nejde o seriózní konfesi, pohled do hloubky, takhle Viewegh nepíše a podle všeho ani nechce, ale o „zdánlivě humoristický román“, jak prózu sám označuje. Ovšem minimálně pro některé břitce vtipné dialogy a až filmově vyvedené scény, jako například tu, kdy se hlavní hrdina nechá poněkud vehementní psychoterapeutkou donutit k odblokování tancem, stojí za přečtení. Jen na obálku knihy s fotografií polonahého muže s okurkou za zády je snad lépe se nedívat. 

Krkoškova 739/19 613 00 Brno
tel./fax / 515 549 431, mobil / 775 216 596
dopisy@druhemesto.cz

© Druhé město, 2019
Tvorbu webu v Brně realizuje společnost Liquid Design, design Bedřich Vémola

Druhé město na Facebooku