Převážná většina čísel sbírky jsou básně v próze. Nejstarší časové vrstvy lidstva, hlubiny individuálního času, zrcadlení dávných situací v současnosti a jejich neuchopitelnost. Nestabilita snu. Pseudolegendy. „Už je to dávno, co jsem se tady zničehonic, zčistajasna a kdovíproč objevil. Pokolikáté už?“ Pesimistické vize konečných trosek světa nevybalancovává Wernisch už žádnou ironií, mrazí v zádech a pálí z toho oči. „Času mám dost. Už ho mám až po krk.“ Znavenost životem by to mohla být, kdyby to neznělo banálně. Z dobře vysezených vajec banalit se klubou kuřata absurdit, pobíhají vyprázdněnými ulicemi měst a sezobávají zrnka našeho času.