U Ivana Wernische je to nakonec podobně. I když v jádře jinak. Jeho básně, v novince častěji v próze než v poezii, čerpají svou výrazovou sílu i témata ze snění, z pohádek, z fantazií, ze stylizace do kulis světa před nějakými sto lety, z hry na dětskou nebo naivní notu. Příběhy, které se knihou vinou, jsou sympaticky vykloubené z pravidla, jaksi formálně „nepořádné! Jmenovatele mají ale společného: grotesku svázanou s tragédií. Pětapadesát let po debutu Kam letí nebe je Wernisch pořád stejný: melancholický a skeptický, ale i pobavený a zábavný. Dokáže napsat přesným slovem krásný nový svět a dát mu chytlavou neurčitost. Před realitou má u něj přednost vlastní slast. To se hodí samozřejmě v jakémkoli vážně míněném podniku.