Soubor převážně krátkých básnických próz Ivana Wernische je radost číst. Poučený čtenář zbystří, když mu oko padne na povědomý název jedné z nich Kam letí nebe. Brzy však objeví, že samotný text se stejnojmenným autorovým debutem z roku 1961 nemá pranic společného. Nemá – ale přece má. Spojuje je jakási neviditelná, tušená linka. V tomhle městě už to nekolotá bujarým ruchem; je tiché. Stmívá se, v ohništi dodoutnává větev, bučení krav se ozývá z dálky. A v ještě vzdálenější dálce zabučel parník – tam někde je moře. Na vratech statku nebo zájezdního hostince se třepetá roztržený, ale dobře čitelný plakát, který sem nedávno připevnil nějaký potulný agitátor: Čas vidliček je pryč, přijde čas nožů. Čas… Času mám dost. Už ho mám až po krk. (Vybral Michal Šanda.)