Ostrostřelecké terče

Název Wernischovy sbírky z roku 2010 připomíná cestu, po níž se jde k básním. Nikam se nemíří, putování nemá cíl. A jsou tady nové básně, kniha, jejíž obálkou se provrtaly dvě hlavně brokovnice. Či náboje z ní? Jak je to tedy s tím mířením?

Znáte malované střelecké terče? Bývaly a snad ještě jsou k vidění na stěnách některých lidových hospod. Výjevy porůznu zasaženy střelbou, tu hustě v centru obrazu, tu na vestě, tu na pantalonech, tu na špičce smyčce, na přednostově plácačce nebo jen úplně vzadu, v zelených kopcích. Vždy mě ty terče přitahovaly a vybavovaly se mi při četbě Wernischových textů jako mentální obrazy, vnitřní krajiny. Básník píše a zároveň kreslí obrazy světa, jenž vyvstává ve čtenářově představivosti. Sémantický kmit básnického slova zakládá vjem – a ten se může stát velmi komplexním. Při čtení, zejména opakovaném, dochází k zásahům, v místech, kde svět básně nabodne, protne, probudí či vyvolá k životu prvky čtenářova vědomí, paměti a imaginace.

Uvažovat o (v podstatě obecném) procesu vnímaní a zasažení poezií si zde dovoluji proto, že sbírka S brokovnicí pod kabátem má potenciál spustit a v interakci se čtenářem naplnit tento proces velmi intenzivně. Recepci díla však předchází čtení samotného autora v průběhu psaní; zdá se mi, že svrchovanost jazykového výrazu u Wernische souvisí mimo jiné s jeho mimořádnou schopností po sobě číst, rozhodnout o tom, co je v knize i v jednotlivých textech básnicky nosné a nutné, ostatní škrtnout, možná ani nenapsat.

Právem se říká, že próza představuje prubířský kámen básnické řeči. Věta, její průběh a rytmus okamžitě zjeví, co by snad stavba veršů mohla skrýt. Básni v próze, tomuto stylistickému krystalu moderní euroamerické literatury, se jako komplementární formě k poezii členěné do veršů věnovala řada významných básníků. V češtině najdeme jednu z vrcholných, mnohotvárných, a přesto specifických podob této literární formy právě ve Wernischových krátkých básnických prózách. V jeho nejnovější sbírce se neobjevují zdaleka poprvé, částečně navazují na texty ze sbírek předešlých, třeba Růžovejch květů sladká vůně z roku 2002 se skládá z próz téměř výhradně.

Představ si

Prózy novou knihu otevírají. První z nich, Představ si, je podanou rukou. Jako bychom za textem slyšeli vlídný, svůdný hlas, který říká: pojď, něco ti ukážu, neboj se. Čtenář se stává okouzleným dítětem, nechá se vést, před jeho vnitřním zrakem vyvstává dům, trávník, pěšina, kočka ve dveřích kůlny, stůl na verandě. Hlas textu se ptá: „Chceš, aby už byl večer? Dobrá, je tedy večer, v lampě na verandě hoří knot. U lampy někdo sedí a dívá se k tobě.“ Je to rafinovaná past? Určitě. Vypadá to, že se ještě nestřílí, jakmile však přistoupíme na hru Představ si, kniha nás do sebe vtáhne. Básník-demiurg tvoří svůj svět, v němž ale čtenář neztrácí svobodu prožívání. Na tento paradox naráží emblematická pasáž: „Je to smutné? Není? To nechám na tobě.“ Tajemství literárních textů spočívá také v proměnách čtení; je to zvláštní, písmena, slova a věty zůstávají stejné, ale jejich interpretace se mění, tytéž texty se mohou jevit jednou jako smutné, jindy jako veselé nebo jako veselé i smutné zároveň, neustrnou na tom či onom pólu. Dialektika smíchu a bezvýchodného zoufalství proudí Wernischovými texty jako základní míza.

„[…] talíř a na něm otevřená břitva ukazuje blíže neurčený čas.“ Poslední věta druhé prózy, ciferník bez číslic a ostří v nejistém, bílém bezčasí dokresluje "teď" každé z básní, její spodní břit (poloha dole na koberci v místnosti i dole v textu). Každou chvíli se může obraz zřítit do temné propasti: žena leží v růžovém světle červené stolní lampy, její ruka visí z pohovky, prsty se dotýkají podlahy – a blízkost, potencialita přibližování břitvy vytváří silné napětí.
Blíže neurčený čas tepe v celé sbírce. Pohyb vražedné hodinové ručičky však sledujeme v obrazech, které se rozšiřují do prostoru a strhávají s sebou kusy skutečnosti. Samotná obraznost, její podoba v jazyce, rozptyluje patos: „Kulhavý hlídač třešní bere pušku / A vydává se na dalekou cestu / Jednou mě dostihne, to vím.“ Důsledná depatetizace se u Wernische ostatně týká všech oblastí, které bývá zvykem brát smrtelně vážně.

Rci, jsi-li člověk

Techniku odpatetizování lze převést na literární distanci či zcizení (Verfremdung) ve smyslu narušování stereotypů vnímání různými prostředky.
Takovým prostředkem se ve Wernischově díle jeví být především humor. Jiskřivě humorný odstup někdy nabývá až charakteru grotesky; v přítomné sbírce to dokládá báseň „Rêverie“, energií nabité denní snění. Dialogicky vystavěný portrét spěchajícího strýčka s dlouhým nožem, vidlemi, breviářem, s trychtýřem na hlavě a tak dále končí otázkou: „Rci, jsi-li člověk jako já?“ „Jaký bych asi člověk byl,“ zní odpověď a také definice skutečného autora, jehož lidská podstata se mění v text, je v něm rozpuštěna.

Posunuté, snové vidění skutečnosti se v jazyce stává novým, znepokojivě mnohoznačným světem. Také sbírka tvoří jeden podivuhodný kosmos. Texty v ní korespondují, ladí spolu, zrcadlí se a doplňují, ale svá možná vyznění navzájem rovněž relativizují a rozrušují.

Knihu prostupuje několik wernischovských leitmotivů. Pojmy jako parník, loutka nebo hospoda stvrzují a umocňují atmosféru bezčasí, které však není patinou. Bezčasí texty univerzalizuje, pozvedává je do roviny nikam nezasazené, a zároveň už předem zapadlé do mýtu a legendy.

Některé z leitmotivů budí v kontextu sbírky, ale i celého dosavadního Wernischova díla, okamžitě řadu asociací. Zejména hospoda působí jako topos, snad přímo locus amoenus: libé místo, kam to člověka táhne, kde se dá spočinout, místo důvěrné i dráždivé, trochu zakázané, a o to přitažlivější. Hospoda se může stát zástupnou vidinou toho, po čem se touží. „Těším se na svou hospodu,“ zaslechneme v posledním oddílu sbírky. A dvojice básní z prvního oddílu – „Hospoda u cesty“ a „Hospoda na náplavce“ – svými chvějivými proměnami a propady do dalších a dalších dimenzí pro mě představuje nejtajemnější vrchol knihy.

Juj!

Z němčiny kongeniálně přebásněný Sen Augusta Stramma předznamenává Mlátvu, krátký oddíl, jehož jazyk připomíná češtinu už jen typickými názvuky, předložkami, koncovkami, tušenou gramatickou a syntaktickou strukturou. Jako by byl proud těchto tří textů hrou s krajním případem takzvaně nesrozumitelného jazyka poezie, v němž ale přece rozeznáváme určité dění: slova se něčemu podobají, některá se vracejí a okolí podivuhodně prosvětlují, rádius představ postupuje do nezměrných dálek. Ještě víc než jinde v knize tu platí, že nálada, kterou vyvolává jejich čtení, může oscilovat od bujarého veselí až k hlubokému smutku, působí asi jako alkohol, který stupňuje původní pijákovo rozpoložení. Tak jako v mottu zvuk „švaremného“ „juj!“ přeskakuje od folklorního zajuchání ke zděšení, úpění, a třeba i zpátky k rozvernosti.
Zvuková rozostřenost jazyka Mlátvy se stává startovací dráhou k celé škále významových dojezdů v uchu posluchače. V ostatních oddílech pozorujeme pohyb do jisté míry opačný: ostré slovní vrypy tvoří pevnou kostru obrazu, v němž se lze procházet i jím procházet do paralelních představ jako do místností za zrcadlem. Zrcadlo mimochodem patří k důležitým rekvizitám stavebnice, z níž jsou básně zbudovány. Wernischův minimalismus se projevuje jak vědomě omezeným počtem těchto stavebních kamínků (které však v nové konstelaci nabývají jiných významů), tak precizní stažeností formulací. Prosté „držel jsem se síťové tašky“ stačí k vykreslení útlého dětského věku i k (jinak netypickému) ukotvení v konkrétní historické době, na břehu vzpomínek v oddílu Na břehu moře. A například báseň Loďka vděčí za svou krásu také jemné jazykové archaizaci a posunům gramatických časů.
„Okna se rozsvěcejí / Řezník stahuje roletu“ – v jedné dávné Wernischově básni do toho zazní tiché tázání: „Poznáváte mne? / Jsem to já? / Jsem to ještě já?“ Kritik si z nevyčerpatelných vibrací knihy vždy vybere jen to, co se mu právě hodí, svým komentářem texty v něčem podtíná a redukuje. Činí tak i teď, když se před novou sbírkou sklání a s narážkou na dávnou báseň autorovi říká: Jste to stále vy. O tom není pochyb. Pane.

Wanda Heinrichová