Hledání prostoru
Sylva Fischerová. MARE
Po sto letech se opět v českém prostředí objevuje básnická sbírka
s latinským názvem: zatímco tehdy, v době, kdy vzdělanci
z klasických gymnázií měli dobré základy latiny nebo i staré řečtiny,
dnes může slovo mare působit velmi nezvykle. Ale dříve Dykovo A porta
inferi, Karáskův Sexus necans nebo Macharovy Confiteor a Tristium Vindobona
patřily k dobrému úzu a k typu jisté originality.
Stejně tak to asi chápe i Sylva Fischerová, která je navíc oproti
jiným básnířkám vysokoškolským pedagogem se zaměřením na řeckou literaturu,
náboženství a filozofii. Proč by měla svůj soubor nadepsat českým slovem moře,
když to humanisticko-renesanční latinské označení (dokonce verzálkami) MARE se
dotýká i starších tradic římského impéria či antiky vůbec, přičemž můžeme
vést i možné spojitosti k neméně nadané a rovněž tak vzdělané anglicko
– české básnířce z okruhu rudolfinské Prahy, jejíž jméno znělo Alžběta
Johana Vestonia (výbor z jejího díla psaného latinsky vyšel v českém
překladu pod názvem Proměny osudu v roce 2003).
Nová sbírka Sylvy Fischerové končí vzrušenou dikcí v závěrečné poémě
Moře, jež je velkolepou oslavou jakoby živého vodstva s neustálým pohybem a
změnou. Jde o jiné vidění moře než u Wolkra s jeho básní Moře ve
sbírce Těžká hodina nebo v Dykově knížce Devátá vlna, nicméně přes moderní
podání Fischerové vyciťujeme i jistou paralelu ke starozákonním
interpretacím moře coby mocné pánovité bytosti. V těchto jejích verších je
zachycena aktivita, pohyb, dění. Ale jinak básně (ty, které mají formu volného
verše, nebo některé ve stylu zvaném báseň v próze) jsou spíše jen zřením za
napjatého vztahu nebo filozofickou zkratkou, často se opírající o různé
významy slov a jejich konfrontace.
Autorce není blízká emotivita ani nadměrná metaforičnost. Můžeme spíše
mluvit o symbolice, o symbolech života a jeho chápání. Výrazně to
ukázala v pasáži nadepsané Hranice mezi šílenstvím a zdravím je velice
tenká. Člověk básník v podstatě sedí na sedlové střeše domu: na jedné
straně je vše „pevné“, na druhé chaos. I když sestoupí na tu stranu s
„pevnými“ lidmi, jak to, že může vejít do obchodu a mluvit s prodavačkou,
kterou nikdy předtím neviděl, ani už neuvidí? A symbolem tohoto „pevného“
světa jsou pevné domy (pasáž Všechny ty domy v zahradách kolem vypadají
jako lidi), které se nikdy nemohou pohnout a navzájem navštívit.
Symbol domu je pro Fischerovou znakem jakési tajemné uzavřenosti či
„lapenosti“: lidi lapení do pasti cihel, stěn, paměti / kam odejít? (báseň Přes
mříže). Možná by mohlo něco být jinde, za rohem: Co je tam za rohem, kam není
vidět? (Přes mříže). Ta snaha překročit, dobrat se zřetelnějšího vidění a
vědění, pronásleduje Fischerovou stále, ostatně předcházející její sbírka nesla
příznačný název Tady za rohem to všechno je. Ale ani v ní se nedobrala
ničeho, co by mohlo uspokojit člověka hledajícího tajemství života a smrti.
Zbývá jen „dřevěná lžíce prázdnoty“, jak konstatuje i v tomto souboru
s názvem MARE, a Všecko, celý ten náklad dnů a nocí / leží na nakloněné
rovině / a sesouvá se dolů (Jako na saních).
Všechny básně různorodé faktury jsou přes svou zdánlivou slovní lehkost a
proměnlivost nesporně vyrýžovány z delšího tvůrčího úsilí. Jsou svým
způsobem „pevné“ , lidsky věrohodné. Při jejich vnímání máme pocit jakési
slavnosti, zažíváme radost z nekonvenčního a zároveň vytříbeného pohledu,
jejž přináší vzdělaná básnířka naší současnosti. Ačkoliv ví, že Země je
obkroužena Ókeánem času. Je to časová smyčka a nelze se z ní dostat
(Palácová past), přesto hledá s plným nasazením další prostor, po kterém
člověk touží a zároveň ví, že ho nikdy nedosáhne.
Jiří Urbanec
