Když si nehraješ, jako bys nebyl

Sylva Fischerová (* 1963) knižně debutovala před třiceti roky – básnickou sbírkou Chvění závodních koní. Ihned zaujala a náležela k nejvýraznějším básnickým prvotinám osmdesátých let. A teď střih:

co autorčina nejnovější kniha – próza, nazvaná Bizom aneb Služba a mise?

Kdo nebo co je Bizom? Komu nebo čemu služba? Kam a proč mise? Jasné je pouze to, že Bizom, celým jménem Jiří Bizom, „čerstvý padesátník“, je lingvista a píše, zapisuje si, vypráví. Tu o tom, co divného zaslechl v pražském autobuse, co výtečného zažil s druhy na výletě za Prahou, co zvláštního i typického spatřil na cestách v Indii, co mu líčila kamarádka o jedné dobrodružné noční akci v centru Olomouce atd.
Co je zde míněno službou a misí, to už je složitější, to již nelze takto explicitně určit, respektive dá se to vyslovit, ale vypovídající to příliš není. Neboť řekneme-li, že člověk v Bizomovi slouží hře jako takové a jeho mise má a chce šířit hru jako takovou, je to sdělení dílčí, zužující, přibližné, poněvadž projevy té služby a mise jsou rozprostřeny v celé té próze – kniha hru tematizuje a sama je hrou, plodem hry a hravosti. Fischerová text skládá z krátkých kapitol, v nichž se mění vypravěčská optika, uvnitř kapitol se přechází od prozaických, fabulovaných partií k veršům nebo ke kurzivově vysázeným „teoretickým“ odstavcům o smyslu hry či k jiným nestandardním odbočkám. Jenže on vlastně celý Bizom je nestandardní; čtenář, který se potřebuje chytnout příběhu, tady nemá šanci; ale otevře-li se tomu textu, přijme-li jej jako hru, může jím uvolněně, krokem skoro tanečním procházet od jedné jednotlivosti ke druhé, bavit se řečičkami, kecy, epizodami, situacemi, křísnutími významů.
Rozsah té prózy závisí na autorčině libovůli, klidně by to mohla takhle skládat ještě další stránky, jen mít výdrž a nápady; anebo by to mohlo být i o něco kratší, i když Bizom neohromuje či neodrazuje délkou. Prostě hra, u níž si s klidným srdcem, radostí z ní samé můžeme říct, že už to pro „dnešek“ stačilo, tak to zabalíme a zítra si to dáme znovu. Takže když se mě zeptáte, zda Bizom, zasazený do naší současnosti, vypovídá o ní něco důležitého, krčím rameny a odpovídám neurčitě „asi ani ne“. Vyskytuje se tu řada současných reálií, ale že by jim Fischerová šla nějak pod kůži, to tedy nikoliv. Jde o hru v současných kulisách, avšak s průběhem a smyslem víceméně nadčasovým, jedná se o oslavu aktů vymykajících se všednodenním automatismům. „Kdo kazí hru, rozbíjí sám její svět. Tím se vymyká hře, odhaduje relativnost a křehkost světa hry, do kterého se s ostatními na nějaký čas uzavřel. Bere hře iluzi, a proto musí být odstraněn, neboť ohrožuje hráčské společenství v samém základu,“ formuluje autorka v jednom z programních kurzivových výkladů. Ale že by byl následně někdo třeba i brutálně, kvůli kažení hry, v Bizomovi odstraněn
a text dostal i takovouhle rabiátskou dimenzi, to se (bohužel) nestane. „Odstranění“ se tady děje tak, že figury kazící hru jsou vlastně eliminovány a mikrokosmos Bizoma si existuje v podstatě nerušeně: „I ve světě vysoké vážnostina tom byli falešní hráči, pokrytci a podvodníci vždy lépe než ti, kdo kazili hru: odpadlíci, kacíři, novátoři a ti,kteří byli zajatci svého svědomí,“ dokončuje Fischerová ten kurzivový přípis, který jsme zde před okamžikem načali. Takže nad hru téměř není. Nezůstává v knize jen u této programní formulace; téma Bizoma vyslovuje explicitně hned několikrát a maně mi tím připomíná Posedlost, nejnovější inscenaci pražského Divadla Na zábradlí, která měla premiéru minulý víkend. I v Posedlosti je téma lásky a vztahových her uchopováno jednotlivými scénami, jež lze přirovnat ke kapitolkám v Bizomovi, a obdobně v inscenaci zaznívá explicitní dovysvětlení toho, co ona kolekce poněkud šílených epizod znamená, chce znamenat. Ta díla se zkrátka v něčem překrývají, jako kdyby je zrodil týž duch doby, jako kdyby je vedl k příbuznému tvaru. Ovšem tak žhavé to zase asi nebude. Proč?
Sylva Fischerová je pilná a plodná, ale nechrlí knihu za knihou. Nerada se opakuje, ohledává: publikovala sbírky básní, prozaické svazky, knihy pro děti, knižní rozhovor (s filozofem Karlem Flossem), editovala svazky teoretické. Bizom je pokus zkusit to zase trochu jinak. Jeho hlavním hrdinou není filolog Jiří Bizom, nýbrž jazyk a hra jako princip. Motorem textu je autorčina básnická potřeba vyhnout se automatismům. Ale jde to zcela?
Jako kdyby Sylvu Fischerovou dohnala její teoretická erudice a široké vzdělání: a Bizom dopadá jako sice chytrá, nicméně jen dobově onálepkovaná variace na jeden ze způsobů narace, jenž je v moderní literatuře přítomen již relativně dlouho, přinejmenším od časů kupříkladu francouzského prozaika, básníka a matematika Raymonda Queneaua (1903–1975). Sylva Fischerová napsala už lepší, nebo řekněme méně odvozené knihy. I prozaické.


Čtenář, který se potřebuje chytnout příběhu, tady nemá šanci; ale otevře-li se tomu textu, přijme-li jej jako hru, může jím uvolněně, krokem skoro tanečním procházet od jedné jednotlivosti k druhé.