„Klempíř — nomen omen — své texty zrovna netká (čemuž by odpovídalo latinské textus). Namísto toho do nich tepe kladivem: obnažuje a mění jejich textury. Staví, ale i nekompromisně destruuje rytmus a rým.
Mísí fonémy a dobývá dřeň…“ (z doslovu)
Reprezentativní vydání tvorby famózního rapera a básníka, dvorního
textaře skupiny J.A.R.
Milan Ohnisko

Po bestselerech Hrdý Budžes (jenž se proslavil také jako činohra s vynikající Barborou Hrzánovou v hlavní roli) a Oněgin byl Rusák (v divadelní režii Jana Borny) přichází závěrečná část autorčiny volné trilogie Darda.
Čas železnou oponou trhnul, takže žákyni a v téže h(n)usákovské realitě dospívající gymnazistku Helenu potkáváme jako vdanou ženu, matku dvou dětí. Ačkoli se dobové kulisy proměnily, žádná idyla se zase nekoná. Namísto krize normalizace je tu krize středního věku. A když už krize, tak pořádná. Přichází totiž jedna darda za druhou.
Tento tragikomický příběh se odehrává v našem čase. Ani Dardě neschází zdánlivá lehkost vyprávění a autorčin slovní i situační humor.
Nicméně nyní víc než kdy jindy platí, že při tom smíchu v ranách štípe sůl.

Román Lucemburská zahrada líčí sled událostí, které se během letních prázdnin přihodily pařížskému středoškolskému učiteli Paulovi v důsledku toho, že v okamžiku nesoustředěnosti položil ruku na nesprávné klávesy počítače a napsal jedno slovo špatně: kvůli této chybě prožije nejšťastnější a nejstrašnější chvíle svého života. Děj knihy se odehrává v Paříži, v Nice a v Nantes, ve státě New York, v Moskvě, na karibském ostrově Saint Lucia, v sicilské Taormině a ve vybájeném městě Lara.

Léto v metropoli tentokrát na okurkovou sezonu rozhodně nevypadá: na Praze 11 kdosi tajně sleduje, a dokonce fyzicky napadá opoziční politiky a občanské aktivisty, krásnou makléřku Dianu z finanční skupiny Patria vydírá ruská mafie a ministr vnitra Stanislav Langross z programu na ochranu svědků předčasně propustí někdejšího lobbistu Darka Balíka, který na neznámém místě ukrývá kompromitující materiály na mnoho českých politiků (zvláště pleš náměstka ministra obrany Šestáka se leskne potem víc než jindy). Novináři MF DNES tudíž náhle nevědí, o čem mají psát dřív,věhlasný pražský kmotr přezdívaný Mord se musí narychlo vrátit ze své jachty v Chorvatsku a nájemný vrah Ras dostane od příbramského šéfa další „zakázku“ — tak začíná nová kniha nejoblíbenějšího českého spisovatele Michala Viewegha, který vůbec poprvé přichází s thrillerem. Jak tomu však v autorově případě bývá často, i tentokrát jde o čtení jen zdánlivě oddechové. „Chtěl jsem napsat svižnou a vtipnou gangsterku, která navíc bude (na rozdíl od méně ambiciózních thrillerů) nebezpečně pravdivým obrazem české reality a její nemilosrdně jízlivou satirou,“ říká o Mafii v Praze Michal Viewegh.

Funguje všechno tak, jak by mělo?
Jestli ano, proč po nás jde Picachu, liščí límec a pikantní poldové?
TP radí všechno spláchnout a odstěhovat se na strop.
Ano… někdy je to tak lepší.
Autor je básník i výtvarník a na knize je to opět znát. Syté barvy, hravé tvary, prýštivá poetika…

Povídky v této knize vyvěrají z neutuchajícího vypravěčství. Čtenář bezpečně pozná autora podle témat i stylu. Příběhy propojují historické fragmenty se současnými, odhalují epizody ze života slavných, mísí fantaskní motivy v každodenních kulisách s činy, přáními či sny všedních hrdinů. Jejich bytí, posedlost či žal čtenář vskutku zakouší a s vypravěčem dojde rázem až na dno uvěřitelnosti. Nejautentičtější je totiž u Kratochvila hra umožňující střídat převleky, masky i úhly pohledu. A za maskami je slyšet groteskní, tragicko-ironický výkřik, vzdech a — lišácký smích: všechno je jinak! Anebo jedinou pravou skutečností je právě tento příběh? Třináct je jich tu nabito radostí z vyprávění. Je to vzrušující obklíčení. Kruhová leč.
Zbyněk Fišer

Po pětiletém odstupu se nejpopulárnější český spisovatel Michal Viewegh opět vrátil k žánru deníku. Na otázku Proč znovu deník? výmluvně uvádí:
„Za prvé doufám, že kromě nevyhnutelných banalit obsahují moje deníky i nějakou tu nebanální myšlenku, pravdivý postřeh, vtip, slovní hříčku, zajímavou situaci, autentický cit, otevřené doznání, nevšední setkání, veselou historku a tak dále. Za druhé: i já coby náruživý čtenář rád čtu deníky spisovatelů; kdyby vyšel v českém překladu například deník nejprodávanějšího současného španělského nebo norského spisovatele, rozhodně bych si ho přečetl. A do třetice: i kdyby nakrásně můj život banální byl, nemá snad čtenář právo mé deníky ignorovat?“
Další báječný rok je zajímavou osobní kronikou roku 2010, přinášející nebývale detailní portrét nejznámějšího tuzemského autora.

Njkpůúp kkléedc je kniha úplně pro všechny. Mohou ji číst jak čtenáři, nečtenáři, ženy, muži i děti. Oblíbí si ji pravděpodobně milovníci kvalitní literatury, braku, popřípadě snobi, nebo cizojazyčné menšiny.
Prolamuje hranici mezi čtenářem a analfabetem a jako první upozorňuje na postradatelnost spisovatele.
Obsahuje tajná poselství, neboť spisovatel se přiznal, že sem tam upadal při psaní do transu.
Kniha nepotřebuje překladatele, může se prodávat okamžitě po celém světě a tím pádem sblíží národy.
Při čtení této knihy si uvědomíte velikost vesmíru a zároveň svou vlastní maličkost.
Uvědomil si to také spisovatel a napsal okamžitě báseň:

O dešti
odchrmlal si
prší
napadlo ho

Knihkupci knihu milují, neboť nemusí kupujícím vysvětlovat, o čem je a kupující knihu milují, protože je levná.
Knihu lze používat i jako příručku pro logopedy, nebo optiky.
Také se hodí jako dárek pro nepříjemného člena domácnosti, nebo turistu.
A na závěr poznámka autora: Kniha Njkpůúp kkléedc nejenže vesmír vysvětluje, ona ho také tvoří…

Ohlas prvního kritika: Bez Njkpůúp kkléedc by tady něco chybělo. Česká literatura si Njkpůúp kkléedc opravdu zaslouží.

Ohlas druhého kritika: Určitě to není legrace, to by bylo veselejší.

Langerova poezie je prodloužením malby. Typografické členění textu plní funkci rytmickou a grafickou, rozrušuje instituci řeči. Typografický prostor je plný proměnlivých mezer, kryptogramů a usazenin. Slovní spojení se skládají v celkový obrazec, prázdný prostor kolem znaků získává svou důležitost. Básně jsou objektem v objektu, či spíše četnými možnými objekty, prostory, osobami a odkazy. (PhDr. Michal Tošner)

Devatenáct textů Milana Langera v knize figuruje též jako základ hudebních kompozic legendy české alternativní scény 90. let, skupiny MAD HOUSE CHICAGO I.R.A.
Texty tak logicky doplňuje výběrové hudební CD.

Skvělý román. Je zcela jedno, kde jej otevřete, protože vždy narazíte na větu či odstavec, který vás přinutí k dlouhému zamyšlení. Vezměte Nabokovův vypravěčský talent (bez zhoubného přívažku jeho ega), přidejte Borgesův liberální pohled, swiftovskou satiru a máte před sebou dokonalý obraz Michala Ajvaze. (Chad W. Post, Three Percent)
Zlatý věk vyniká neuvěřitelně elegantním stylem, rozmáchlou imaginací a řadou úchvatných obrazů, pro něž hledám v knihách, které jsem četl během posledních let, jen stěží srovnání. (Scott Esposito, Conversational Reading)
Anglický překlad knihy Zlatý věk byl oceněn americkou prestižní společností Amazon jako nejlepší kniha v kategorii SF/F (science fiction, fantasy) za rok 2010. U nás vychází po deseti letech ve druhém vydání.

Básnické panoráma Dvanáct je další pozoruhodnou epicko-lyrickou kompozicí Lubora Kasala, jednoho z našich nejvýraznějších současných básníků. Čtenáři, kteří znají jeho dosavadní, od samého počátku zralou tvorbu, se i nyní rychle zorientují ve světě viděném a vnímaném bez oněch v každé době a každou dobou žádaných růžových brýlí. Autor tvoří v básnické zkratce panoptikální obrazy, vystihující tragikomický úděl člověka s nevšední průrazností. Trapnosti a lži žádný umělecký popis neučiní všeobecně odpudivými. Nicméně Lubor Kasal aspoň dopřává škarohlídům, aby se zasmáli. (Ivan Matoušek)

Prozaická kniha o nedokonalosti mezilidských vztahů sestává z dvanácti samostatných textů, takže může evokovat jakýsi celoroční povídkový kalendář na téma manželství, rodina, mezilidské vztahy.

„Před sedmi osmi lety jsem žil jako buddhistický mnich v cejlonských lesích. Odvedl jsem tam tvrdou práci na své mysli. Byly dny, kdy nahlížeje do tlamy šílenství jsem poznal, že přestože neexistuje cesta zpátky, není nutné zešílet. Pak jsem se vrátil do České republiky a postupně pochopil, že tu těžší část práce mám teprve před sebou. Básně z téhle sbírky ke mně za tu dobu nějak přišly samy, asi jako starý pes, který svého pána neopustí.“ Šestá sbírka bytostného básníka a prozaika, který dnes pracuje jako tiskový mluvčí Hasičského záchranného sboru…

Zádušní básně za Pavla Buksu (1993) jsou básně o žalu, o hlubokém smutku, který rozprostřel nad jedním lidským životem své vlastní ticho naplněné studem. Možná že poezie Violy Fischerové je znamením doby, která se pomalu, trpělivě a jak se někdy zdá, úplně od počátku učí hledat vše, co už kdysi bylo nalezeno, ale co musí znovu vyhledat každý z nás a co tedy zůstává z hlediska obecných rozměrů lidského osudu navždy postrádáno. (Pavel Švanda) Tato první, dnes již legendární sbírka Violy Fischerové vychází po sedmnácti letech, záhy po smrti básnířky, ve druhém vydání.

Novela Dámský gambit byla napsána již na počátku normalizace, ale ve svobodné zemi vychází česky poprvé. Je to text erotický i mytologický i hravý. Jde v něm o vraždu a kradenou identitu, ve hře je láska, plod a potrat, touha po milostném zakořenění, splývání stejně drastické jako odmítání, přelézání z těla na tělo, vznášení a padání, řeč nad hrobem, s mrtvým. Ano, jsme blízko hrobu i milostného aktu, lásky i vraždy, grotesky i strašidelné pohádky. (čerpáno z doslovu Marie Langerové)

Klíčem ke sbírce Nikam je báseň Ohlodáno k smíchu. Roku 1958 ji v horečnatém chvatu napsal mladý Johan, přičemž ztratil klobouk. K básni se unaveným krokem přišoural v roce 2010 starý Ivan a drobet ji pomordoval. Co se stalo mezi těmi dvěma letopočty? Bylo napsáno pár dalších básní a Jednoho saharského dne Slunce prasátkovalo Na Horním náměstí. A víc už nic. Vlastně ano! Klobouk se našel. (Michal Šanda)

Uprostřed nocí zpěv je próza nejen virtuózně napsaná, ale i zraňující emotivní silou své výpovědi. (Blahoslav Dokoupil)
Autorova imaginace je strhující, někdy by se mohla zdát až chorobná. Kratochvil jako by onemocněl z toho všeho lidského bloudění a rozpadání. A je pacientem, který se odmítá vyléčit. Chce naopak ve své fantazii vyvstalé obrazy ukázat ostatním. Neúprosné a bolavé.(Šárka Halaštová)
S odstupem téměř dvou desetiletí vychází tato kniha v novém, sličném vydání, tentokrát ve stylově temné barvě.

„Od začátku jsem přesvědčena, že Mojmírovo
manželství s Hedvikou je moderní soft verzí
pradávného příběhu o Modrovousovi, který
vraždí své ženy. Jistě jej znáte: nezkušená kráska
se provdá za chlípné bohaté monstrum, které
jí naoko poskytuje svobodu, ale ve skutečnosti
zabíjí její přirozenou krásu, talent
a nespoutanost,“ říká dula, vypravěčka nové
knihy Michala Viewegha Biomanželka.
Dula je zprvu jen průvodkyní manželčiným
těhotenstvím a porodem. Svou rodičku však
neopouští ani poté, takže následujících sedm let
s Hedvikou a jejím manželem bydlí —
to je výchozí situace humoristického románu
nejpopulárnějšího českého spisovatele.
„Zdánlivě humoristického,“ upřesňuje autor.
„A nemohu bohužel popřít, že je to román
částečně autobiografický.“

Co obsahuje poslední zpráva od Korce? Tři měsíce po událostech popsaných ve Sběratelích knih míří Jiří Ryska vlakem na západ. Další noční eskapády, jiné ženy. Kdo s kým je příbuzný ve Stráži? Celý život během tří dnů a nocí. Drogy? V nezbytné míře. Násilí? Ano. Láska? Incest. A na konci stojí Ryska tváří v tvář sám sobě, všemu, po čem kdy toužil, čeho se obával. A vy s ním.

Rafinovaná kompozice, rychlý dějový spád, slovní a situační humor a v neposlední řadě i autorova schopnost empatie jsou už tradiční zárukou čtivosti jeho knih. Tentokrát je k přednostem Vieweghova psaní nutno přičíst i nekompromisní ráznost, s níž v románu otvírá dveře „třinácté komnaty“ mužského světa. Dobovou kulisu románu tvoří autentické výroky bývalých i současných českých politiků a nejvyšších státních činitelů, které z této fiktivní „pánské jízdy“ chtě nechtě dělají trpký příběh nás všech…
Román pro muže je dvacátou knihou Michala Viewegha. Možná proto je nejen knihou o ženském zklamání ze světa řízeného přestárlými kluky, ale také bilancující, mnohdy až sebeironickou reflexí úspěšného spisovatelství.

Osudová, prokletá, zakletá. Mladičká spisovatelka. Náhrdelník sexuálních výstřelků, krutých milostných vztahů, cizí bolesti i trýzně završené sebevraždou milence. To jsou jen literární nástroje. Příběh je pánem, vše ostatní jen sluhou. Kateřina se zaprodala psaní. Svůj život mu podřídila beze zbytku.
Femme fatale je román o tvůrčí svobodě, také o jejích temných, záludných i zrádných podobách. První část je drsně realistická, druhá fantaskně imaginativní. Ač se děj odehrává v konkrétních, brněnských kulisách a v konkrétním, nedávném čase, kniha ten prostor i čas mocně přesahuje.

Miloš Voráč

Je možné využít strukturální texty s osmistopým „nosičem“ k proměně porna v milostnou poezii měkkých strojů? Jsou právě porno-lesy těmi ideálními lokalitami pro taková idealistická dění?
Texty jsou dualizovány: z porno-lesních textů vyvstávají tučným písmem
strojové básně, takže bytostný čtenář básní a textů se nutně stává
porno-bytostí a porno-strojem vlastního porno-lesa…

Svou definitivně poslední knihu básní začal psát autor před šesti lety a vyjma obvyklých hiátů, způsobených tu alkoholovým abusem, ondy zas záchvaty nenávisti k fenoménu písma jako takového, jež považoval za hlavní příčinu úpadku lidské civilizace, na ní pracoval ještě v den své smrti 26. prosince 2006 v hotelovém pokoji v Sezimově Ústí.
Po Stradického smrti čekaly rukopis pohnuté osudy. Nejprve ho zabavila policie, poté se stal předmětem tahanic při dědickém řízení. A nakonec málem shořel při požáru Průmyslového paláce v Praze.
Autor byl zaživa tak náruživým mystifikátorem, že řada odborníků nevěřila v jeho existenci, a najdou se i tací, kteří ji zpochybňují dodnes.

(román pro mládež od 12 let s ilustracemi Evy Koťátkové)

O zálibách a zvycích žáka Tomáše Hlavsy; o tom, jak byl jedné noci zatčen; o jeho únosu do Wormsova světa; o tom, jak je snadné stát se koněm ve Wormsových stájích, vlkem v jeho lesích, keřem na jeho záhonu, patníkem při jeho cestách; o lidech, kterým se to přihodilo; o krutém Podkoním, tajemném Myslivci, šíleném Zahradníkovi, strašlivém Cestáři, o učitelce Majerové, o tlusté víle a dalších hrůzách; o tom, jak je těžké vrátit se z Wormsovy přírody do světa lidí. Tomáš a jeho přátelé se o to pokusili: takže přirozeně i o tom.

Krom toho, že autor je matematik a humanista, bedlivě sleduje dění u nás i ve světě, sbírá a třídí informace, a jakmile má všech pět pohromadě, spojuje je v limerik. V této půvabné knize jich má několik desítek. Za pomoci různých chlápků odněkud proletíme takřka celým světem, Rýmařov či Indonésii nevyjímaje. Co otec průkopník Edward Lear kdysi zasil, Ivan Petlan dnes osobitě zúrodňuje.

KNIHA V UŽŠÍM VÝBĚRU NA NEJKRÁSNĚJŠÍ KNIHU ROKU 2010.

Prozaická prvotina Jana Němce Hra pro čtyři ruce obsahuje devět povídek. Na první pohled by se mohlo zdát, že pocházejí od různých autorů. Žádná se nepodobá jiné. Ten fakt ovšem nesvědčí o rozpadavém stylu, ale o Němcově nápaditosti. Prostředím je vězeňská cela, čichací místnost, nákupní centrum či interiér autobusu. Mění se vypravěči. Množí se úhly pohledu. Překvapuje originalita postav. A středobodem je láska „málem milostná“. Nad povídkami lze zažívat opojnou radost z vyprávění, náznaků i nečekaných point. Jejich síla neodvane s poslední přečtenou řádkou. Zkrátka: jde o knihu, jež výrazně posouvá představy o prozaickém debutu.

Miloš Voráč

NOMINACE NA CENU JIŘÍHO ORTENA 2009

Milenci mladí i mnohem starší, manželé a exmanželé, staří mládenci a vdovy, vášně přiznané i skrývané, ale třeba také složitý vztah syna a umírajícího otce, zkrátka láska v nejrůznějších podobách a odstínech — takové je základní téma nové knihy nejpopulárnějšího současného českého spisovatele Michala Viewegha.
Ve všech šestnácti povídkách autor využívá svých stylistických a kompozičních dovedností a výše naznačenou tematickou pestrost vynalézavě doplňuje širokou škálou prostředků vypravěčských. Šťastnou i odvrácenou tvář lásky pozoruje Viewegh nejen s porozuměním, ale rovněž s tradičním ironickým nadhledem, takže občasný smutek či melancholii těchto krátkých próz téměř vždy „povinně“ provází humor slovní i situační…

Navzdory verši nevstoupila bych do třinácté komnaty, právě v tolikáté komnatě, zdá se, Irena Dousková sbírku Bez Karkulky napsala. Ač básním neschází zlehčující vtip, chvějí se permanentní úzkostí z poněkud absurdního a poněkud krutého světa, do něhož jsme netázáni vrženi a z něhož jsme posléze opět vyvrhováni — snad jen bůh ví proč a kam. A není to úzkost jen dosebehledící, nýbrž i soucítící: Pořád se vracím do bodu nula / Bod nula / je mínus šest milionů.
Dousková je však i básnířkou naděje: byť zdá se začasté vše ztraceno, ne-li rovnou zatraceno, přesto modlit se nepřestanu.
Milan Ohnisko

Po své prozaické prvotině Lázně se Martin Reiner po letech autorsky znovu vrací k próze. Kdyby se do knih vkládaly také jejich příběhy líčící cestu, jakou dílo prošlo od početí až k finále, v případě prózy Lucka, Maceška a já by to bylo čtení velmi objemné, vzrušující a dramatické: první a poslední verze jsou totiž od sebe vzdáleny o jeden vesmír. Kniha si hledala svou podobu několik let. Co však zaujme nejspíš jen literárního historika, nemusí vůbec zajímat čtenáře. Toho zajímá výsledek. A jaký je?
Je to příběh o jemných a křehkých věcech: o otcovském vztahu dospělého mladíka k cizí holčičce, o jeho letitém hledání sexuální identity, o téměř detektivním pátrání po slavném exilovém básníkovi a jeho minulosti. Také o poezii, o bolestných prozřeních, odcizeních, ztrátách i o smrti.
Tato kniha vskutku dozrála. Především v tom, jak umně se prolínají a násobí osudy postav jakoby z různých světů, když každá z nich by vydala na samostatnou novelu. Také v tom, jaká síla a působivost tryská z autorova básnivého jazyka. Myslím, že v tomto případě platí, že kniha Lucka, Maceška a já svou kvalitou přesáhla svého autora.

Miloš Voráč

NOMINACE NA MAGNEZII LITERU V KATEGORII PRÓZA 2010

Soukromého detektiva Denise Pravdu, jehož pražská kancelář se specializuje především na sledování nevěrných partnerů, požádá jednoho dne o schůzku populární spisovatel Norbert Černý — tak začíná kniha Michala Viewegha, jednoho z nejčtenějších českých autorů. Případ nevěrné Kláry je nejen vtipně sebeironickou reflexí takzvaného úspěšného spisovatelství, ale především rafinovaně zkomponovaným příběhem o lásce, přátelství a žárlivosti. Román s detektivními prvky, plný překvapivých zvratů, tentokrát zavede čtenáře až do vzdálené Číny…
Případ nevěrné Kláry vychází v novém vydání spolu s uvedením stejnojmenného filmu, jemuž se kniha stala předlohou.

Tohle je Reinerův Staněk, lékárník a básník ze Strakonic. Staněk, jak ho mám rád já. Vztek tváří tvář démonu, jenž ovládá naše životy, vede autora k občasné brutalitě. Pocit, že pouze zbytečně kroužíme okolo podstatného, dokud se nedotkneme erotického jádra pudla, nutí jej k násilnostem páchaným alespoň na jazyce. Mnohý význam, který se užuž hodlá pohodlně usadit v té které básni, je perverzně zbičován chybějícími čárkami, a pokud se autorovi zdá nedostatečný, nehodný definitivy, nechá ho ihned prolnout s významem jiným. Dva i tři možné výklady proplouvají jeden druhým jako hrdlem vždy o kousek větší ryby. Staněk je básník-násilník; umí to s důtkami i pouty. A je na nás, jestli se poddáme rozkoši z vynucené submisivity.
Martin Reiner

Román Slib (rekviem na padesátá léta) je záměrnou aluzí na novelu Friedricha Dürrenmatta Slib (rekviem na kriminální román), stejně tak je o nenaplněném slibu. Odehrává se v autorově osudovém městě Brně ponejvíce v polovině minulého století. Nitky rozbíhavého děje posouvají střídající se vypravěči, kteří splétají příběh vrostlý do doby nastupující totality se všudypřítomnými špicly. Architekt Kamil Modráček je vystaven zlé zkoušce — čelí smrti své sestry jako následku policejního vyšetřování. Příběh se poté proměňuje v absurdně-symbolický výjev o pomstě, jejíž výsledky nabývají značně pochybných obrysů.

Kominické lodě jsou souborem devíti prozaických textů, komponovaných jako jakési mikroromány. Ivan Wernisch se svérázným způsobem pokusil zkomprimovat na poměrně malou plochu narativní útvary, z nichž dokonce jeden každý sestává z jednotlivých, konkrétně nazvaných kapitol, které ovšem povětšinou nepřesahují rozsahem několik řádků. Jsou to přitom příběhy, z jejichž motivů by nejeden spisovatel dokázal skutečně vytěžit látku na rozsáhlý román nebo aspoň novelu. Jako by autor zkoumal, nakolik je ještě možno zkrátit syžet, aby zůstal syžetem. Kniha je doplněna ilustracemi Tomáše Přidala.

Ted Kooser (1939) je autorem dvanácti básnických knih a držitelem dlouhé řady ocenění. Za jeho umělecké krédo lze považovat následující citát: „Rád bych ukázal obyčejným lidem, lidem se středoškolským vzděláním, nebo nejvýš několika semestry vysoké, že mohou porozumět poezii. Že se jí nemusí bát, ani se cítit jakkoli podvedeni. Snažím se, aby moje poezie byla v tomto ohledu příkladem.“ Všechny básně tohoto výboru pocházejí z knihy Delights & Shadows, která byla v roce 2005 oceněna Pulitzerovou cenou za poezii.

V malé vesničce na jižním pobřeží Kréty se vypravěč setká s mladým mužem, který mu vypráví historii cesty, jež ho z Prahy přivedla až k Libyjskému moři. Jejím cílem bylo objasnit záhadnou smrt dvou bratří. S pátráním po vrahovi obou bratří jsou spojeny další příběhy, které nás zavádějí do ještě vzdálenějších míst, ať je to Moskva, Boston či mexická metropole…

Miroslav Salava je básník, který neháže kamínky do vody, ale má svůj okruh čtenářů. Jeho díla jsou na první pohled velmi temná. Salava však není jen skeptik, hlasatel apokalypsy, je také skrytý humorista. Počtěte si v těch jeho hrůzách a uvidíte: mezi extatickým vytržením a plácáním se v banalitách je dosti volného prostoru, jejž zbožný básník vyplňuje bohapustou legrací. Jsem přesvědčen, že tato nová sbírka nebude knihou zbytečnou.
Ivan Wernisch

Předchozí knihy Ireny Douskové Hrdý Budžes či Oněgin byl Rusák se proslavily nejen jako literární skvosty, ale mají úspěch také na divadle. Nová autorčina próza je menšího rozsahu. Děje se odehrávají v nedávné minulosti v obci kousek od Berouna. Během jednoho týdne se v kratších, propojených částech naplňuje známé dětské rozpočítadlo Štěstí, neštěstí, láska, manželství, panenka, kolébka, hraběnka, smrt. Próza má jemně baladické ladění, atmosféra jakoby evokuje rozvlněný letní vzduch nad rozpáleným asfaltem, z něhož nenápadně probleskují skutečné vypravěčské perly. Výtečné čtení s ilustracemi Lucie Lomové.

Třetí kniha Šumným měst je tištěná rozšířená podoba stejnojmenného televizního dokumentu, ve kterém jeho autoři Radovan Lipus a David Vávra mapují moderní architekturu českých, moravských a slezských měst a městeček.
Třetí kniha je koncipovaná stejně jako předchozí dva díly: předmluvu následují scénáře jednotlivých měst s obrazovým doprovodem, mapy s adresami a vyznačením jednotlivých staveb, medailony zmiňovaných architektů a jmenný rejstřík.
Publikace mimo jiné představí následující lokality: Plzeň, Slovácko, Jiráskův kraj, Polabí, Kroměříž, Chebsko, Šumava, Litomyšl, Trutnov, Jihlava, Tábor, Znojmo.

Rafinovaná kompozice, rychlý dějový spád, slovní a situační humor a v neposlední řadě i autorova schopnost empatie jsou už tradiční zárukou čtivosti jeho knih. Tentokrát je k přednostem Vieweghova psaní nutno přičíst i nekompromisní ráznost, s níž v románu otvírá dveře „třinácté komnaty“ mužského světa. Dobovou kulisu románu tvoří autentické výroky bývalých i současných českých politiků a nejvyšších státních činitelů, které z této fiktivní „pánské jízdy“ chtě nechtě dělají trpký příběh nás všech…
Román pro muže je dvacátou knihou Michala Viewegha. Možná proto je nejen knihou o ženském zklamání ze světa řízeného přestárlými kluky, ale také bilancující, mnohdy až sebeironickou reflexí úspěšného spisovatelství.

"K případné otázce, z jakých pochybných pohnutek jsem si zvolil právě téma sexu, bych nejprve rád uvedl několik stručných čísel (čísla nelžou): Podle Světové zdravotnické organizace myslí žena na sex v průměru třicetkrát denně, a to i v klimakteriu; muž, bez ohledu na věk, průměrně každých osm minut. Podle šetření českých sexuologů má český muž za svůj život v průměru dvanáct intimních partnerek; současná česká dívka stihne do svých devětadvaceti let vystřídat více než šest sexuálních partnerů.
Nyní se snad už mohu odvážit říci, že jsem si téma sexu zvolil z pohnutek víceméně osobních." (Michal Viewegh)

Poprvé vyšla tato kniha v roce 1998 a nyní, po deseti letech, vychází již ve třetím vydání. Střídají se v ní tři vypravěči: otec-lampasák, dospívající dcera a syn-vášnivý až úchylný glosátor všeho, co se kolem něj odehrává. Právě v jeho vyprávění se nejvíce prosazuje Vieweghova pověstná groteskní nadsázka, pod níž ovšem vykukují závažné tóny. Nevěra, rozpad manželství, následná traumata dětí i dospělých, zranění, která řeší každý po svém… Román s proplétáním časových rovin i vypravěčů není jen výpovědí o střetech dvou generací, ale naznačuje i nekonečný koloběh generačního prolínání. Ať děti revoltují sebevíc, vždy se nakonec začnou podobat svým rodičům.

Siamský příběh mám z bohatého Kratochvilova literárního díla snad nejraději. Je v něm všechno, co na četbě miluji: vyprávění, které nás od první řádky vtáhne do věrohodného příběhu, i věrohodného vypravěče, který nám vypráví o své první a jediné opravdu velké lásce, lásce dvanáctiletého chlapce ke zralé a neskutečně krásné ženě. Apostrofy její krásy patří k nejsilnějším metaforám nové české prózy a proměňují knihu v moderní Šalamounovu Píseň písní. Její půvab spočívá ovšem především v nevyčerpatelné invenci autora, v překvapivých zvratech a zákrutech, jimiž se příběh vine zrychlujícím tempem k překvapivému rozuzlení, vlastně k několika možným rozuzlením… Závidím těm, kdo budou číst tento příběh omamné krásy poprvé.
(Květoslav Chvatík)

Čtení z novočeské literatury (od jejích prvopočátků do roku 1948)

Po antologiích Zapadlo slunce za dnem, který nebyl a Píseň o nosu přichází Quodlibet — další barevná mozaika básnických i prozaických textů „zapadlých“ autorů.
Autoři jsou řazeni chronologicky a opatřeni medailonky a dílka od první k poslední stránce projdou etapou zhruba 150 let. V ohromně pestré „míchanici“ vedle textů zdařilých či uměleckých zde najdeme modlitby a modlitbičky, kázání, mravoličné říkanky a školní pravidla, kramářské písničky, ukázky z knížek lidového čtení, anekdoty, hádanky, novinové zápisky, veršované reklamy… zkrátka od kdečeho kdeco. Mnohde jsou psány bez znalosti gramatiky i základních stylistických pravidel, často pouze jako užitkové zboží.
A právě to dodává antologii jedinečné vyznění.

Milionářská okýnka vzbudila značný zájem jak mezi čtenáři regionální přílohy MF DNES, tak mezi návštěvníky www.idnes.cz. Proto vznikl nápad vydat zábavné fejetony v knižní podobě…
Kniha vychází pod názvem Plachý milionář přichází 24. dubna u příležitosti veletrhu Svět knihy. Osmnácti původními obrázky ji vybavil známý výtvarník Miroslav Barták.
Po grafické stránce se knihy ujalo pražské studio ReDesign, s nímž jsme už před léty v nakladatelství Petrov dosáhli na významné ocenění v soutěži O nejkrásnější knihu a které dlouhé roky připravovalo graficky velmi zajímavý časopis Živel. V současnosti je ReDesign podepsán pod novou podobou Respektu.
Samotné texty, kterých se nakonec na 170 stránek vešlo padesát čtyři, jsou rozděleny do dvou částí. V té první najdete většinu milionářských okýnek, v té druhé pak kritičtější výbor ze starších fejetonů, psaných většinou také pro MF DNES.

Nadnášejí létající talíř tibetští mniši? Jak skončí apokalyptický silvestr s jedlým nábytkem u Hermanna Göringa? Je atentát na Heydricha komplot svobodných zednářů? Proč raketová nadžena Valkýra nosí v ňadrech magická oka? Podaří se zničit obrněnou tramvaj Feuerwanze? Namaloval Adolf Hitler kubistický obraz?
Na všechny otázky odpoví Franta Pérák, jediný superman českých dějin. Němci si to odskáčou…
Dravě, opulentně ilustrováno!
Kresba na obálce Jan Bažant.